Stavěčka
Nuže, vezměme to úplně od začátku… Psal se pátek 11. července 2025 a měla začínat stavěčka. Valná většina jejích účastníku již byla na místě, avšak jeden měl mít kvůli komplikacím zpoždění. Byl jsem to já a tradičně, jak je tomu téměř každoročně, byl důvodem můj povoz. Naivně jsem si myslel, že jsem na něj vyzrál, když jsem si v pondělí nechal vůz zkontrolovat v servisu, vyměnit olej a veškeré filtry. Avšak ve čtvrtek před odjezdem se z motoru rozezněl vřískot klínového řemene a v pátek v servisu mi bylo řečeno, že to není pouhý řemen a s vozidlem v takovémto stavu je mi významně nedoporučeno vydávat se na jakoukoli trasu.
No, abych to zkrátil, naštěstí se mi podařilo půjčit si od bratrance vozidlo náhradní a na stavěčku jsem se dokázal dostat s vcelku přijatelným zpožděním.
Letos jsme oproti minulému roku po domluvě s panem Tučkem mohli využít jeho louku nacházející se vedle hájenky se stodolou, jejímž majitelem je pan Vláha. Díky němu toto vše mohlo být vůbec zrealizováno. Bylo to tak původně zamýšleno již loni, ale nakonec to dopadlo až letos.
Louka je prostorná a pro naše potřeby úplně ideální. Vešla se tam teepee, ohniště, hřiště na ringo a později i to na fotbal.
Teď už tedy konečně k samotné stavěčce. Účastníky jsme byli já, bratři Kubíkovi – Tonda a Eda (táborník), Vincent (také z řad táborníků), Hanka, Julča a naši externí pomocníci David a Topik, který zase pro změnu zabloudil v pátek s autem již za tmy a bez navigace v Polné, což je minimálně hodina cesty od tábořiště.
V sobotu dorazil i Natan, jehož hlavním architektonickým projektem byla kuchyně. Díky stodole, co by kamenem dohodil, už jsme nemuseli na skladování nářadí stavět hangár, a mohli jsme tak na výstavbu kuchyně použít velké hangárové tyče. Natan tak zhotovil moderní a elegantní kuchyňskou fúzi stromů a železných tyčí, která vydržela statně až do konce tábora. Každopádně příští rok už máme s majitelem louky domluveno, že bychom si tam snad mohli postavit i něco trvalejšího – na to se těšíme už teď.
Již v pátek se nám podařilo postavit dvě teepee a vrchním kopáčům Edovi a Vincentovi vykopat první latrínu. Křovinořezem půjčeným od pana Vláhy jsme si další den v sobotu zpřístupnili cestu do skladu i do stodoly, abychom se na novém táborovém místečku cítili jako doma.
Práce šla od ruky, pokračovali jsme se stavbou dalších teepee, kopání dalších děr a stejně tak tomu bylo i v neděli.
Ačkoliv vše šlo podle plánu a měli jsme časový předstih, nemohu nezmínit, že jsme reálně postavili mnohem víc teepee, než nakonec na tábořišti ve finále stálo a to z důvodu, že se nám plachty u teepee stále krabatily. A tak jsme dokola a dokola bourali a stavěli, kasali plachtu, nebo bourali a stavěli, kasali plachtu, a pak pro změnu bourali a stavěli… Většinou jsme totiž plachtu roztáhli, následně zjistili, že výška uvázání nevyhovuje, a tak jsme ji zase kasali a vrchní převazovačka Hanka tak znovu se vším sebezapřením převazovala a převazovala. Připadali jsme si sice už trochu jako Sisyfos valící do kopce těžký balvan, ale na druhou stranu musím podotknout, že se nám to úsilí vyplatilo..
1. den
V pondělí ráno jsme s Hankou a Maruškou ve foyer brněnského hlavního nádraží převzali od rodičů jejich dětské ratolesti a vydali se na cestu vlakem do Třebíče a odtud autobusem až do Jackova, odkud už je tábořiště jen pár kroků.
Táborové osazenstvo:
Vedoucí: Tedýs, Natan, Maruška, Hanka, Tonda, Ríša a Julča (poslední dva zmínění pouze na pomyslnou první půlku tábora)
Táborníci:
Vincent, Filipka, Hugo, Filip, Vojta, Eda, Dorča, Barča, Erwin, Albert, Kuba, Víťa, Michal, Matouš (řečený Marlon), Sofča, Kristian a Monika s Bětkou
Táborníci se po příchodu rozlezli do tří teepee – dvou klučičích a jednoho holčičího – a začali vybalovat karimatky, spacáky a řízky od maminek.
Po vybalení věcí některé při postupném poznávání tábora čekal tvrdý střet s realitou latrín, odpadovky a podobných táborových vyfikundací, se kterými se nejspíš ve městě mohou setkat jen obtížně. Na tvářích několika pár jedinců se proto objevily lehce kyselé výrazy, ale během těch následujících téměř dvou týdnů se všichni postupně otrkali a na konci jim to, myslím, už ani nepřišlo.
Po seznámení s tábořištěm nás čekalo samozřejmě i seznámení mezi sebou. Nejprve jsme si řekli, jak se jmenujeme a co jsme zhruba zač a následně se všichni rozdělili do dvou družstev – vyšlo to cca tak, že se jednalo o ragbisty vs. zbytek. Družstva byla od sebe oddělena plentou, čti spacákem, přes který na sebe hráči neviděli. Hra spočívala v tom, že si družstvo každé kolo vybralo jednoho zástupce, který si sedl těsně za spacák a stejně tak učinilo i družstvo druhé. Pak se na tři spacák spustil k zemi a ten, kdo první vyřkl jméno toho, kdo seděl na druhé straně, si připsal bod. Lehkou výhodu měla skupina ragbistů, kteří měli v týmu jednovaječná dvojčata Michala a Filipa. Ti pomocí lsti a vzájemného vyměňování kšiltovky mátli soupeře a dovedli tak svůj tým k vítězství.
Večer už jen došlo ke každoročnímu „seznamovacímu špekáčku“ a následnému hraní oblíbeného městečka Palerma. V něm Natan po své sestře Žlutě důstojně přebral žezlo ruky osudu, tedy roli vypravěče. Ruka osudu si počínala vskutku zkušeně, dokud si tedy nepopletla, na koho mafiáni v rámci kutí piklí ukázali a omylem tak neusmrtila nevinného občana Vincenta. Ten však tento fakt jakožto zkušený táborník přijal se ctí, a tak nemuselo hned dojít ke vzpouře.
2. den
Druhý den přišlo dlouho očekávané rozdělení do skupinek a vymyšlení jejich názvu. Výsledek zněl následovně:
Okurkovci – Barča, Vincent, Filip, Erwin, Sofča a Víťa
Kameňáci – Dorča, Kuba, Matouš, Kristian, Hugo a Monča
Kapitál – Eda, Vojta, Michal, Bert, Filipka a Bětka
Kromě názvu si ovšem skupinky musely vytvořit i vlastní erb. Ten každá skupinka pojala po svém. Okurkovci vyobrazili epickou okurku vyzařující světlo tak silné, že by se dala použít místo baterky při hlídce. Kameňáci se nejspíš inspirovali Mauriziem Cattelanem a jeho banánem přilepeným stříbrnou lepící páskou ke zdi a přilepili páskou na karton kámen. Bohužel jim kámen na kartonu moc dlouho nevydržel a jejich dílo se tak nepodařilo vydražit za miliony dolarů. Kapitál, který se již svým názvem dost podobal Kapitolu, čímž lehce vyčníval, na svůj erb též zakomponoval 3D prvek – korunu. To ovšem také mohlo Kapitol neblaze dráždit, jelikož koruna – symbol vlády – není něco, co by mělo být spojováno s prachbídnými poddanými.
To nás oslím můstkem přesouvá k táborovému příběhu.
Celotáborovka (příběh)
Téma tábora se odehrávalo ve fantasy zemi jménem Valderie, která byla spoutána nadvládou Kapitolu v čele s arcivévodou Theomarem.
Za časů dávno minulých v ní vládl osvícený rod Almarinů. Panovníci Almarinští dbali na svobodu svých lidí, na jejich důstojnost a blaho. Všude v zemi vzkvétaly cechy, lidé se učili řemeslům a nikdo se nemusel bát vyslovit pravdu. Ale když král Almarin bez dědice zemřel, povstala z řad jeho rádců nová skupina. Skupina, která zpočátku tvrdila, že pouze chce zabránit chaosu, udržet pořádek a mír. Brzy se ale ukázalo, že tomu úplně tak není. Ovládli armádu a stala se z nich vládnoucí třída, kterou dnes známe jako Kapitol. Kapitol vládne tvrdou rukou a nekompromisně trestá kohokoliv, kdo se opováží neplnit jejich příkazy, pokusí se vzdorovat, nebo snad šířit mezi poddanými zprávy, které by jméno Kapitolu mohly pošpinit.
Vše toto poddaní táborníci pochopili v moment, kdy se tábořištěm rozezněly falešně znějící famfáry vyluzované nástrojem zvaným melodika – symbol příchodu Kapitolské šlechty. Úhledně upravení a vyfintění Kapitolští papaláši – vypadající trochu jako šílenci – nakráčeli mezi poddané, které okamžitě přinutili pokleknout, zvolávat „Sláva Kapitolu!“ a čistit Arcivévodovi boty.
Arcivévoda pak pronesl řeč, ve které dal poddaným najevo, že jsou všichni beze zbytku majetkem a služebníky Kapitolu a jsou povinni pracovat a poslouchat bez otázek, jelikož jedině poslušnost a řád zajišťuje jejich existenci. Následně nechal poddané ještě několikrát volat „Sláva Kapitolu“ a „Sláva Arcivévodovi“, a pak se i se svými druhy odporoučel cupitavou chůzí pryč.
Mezi poddanými seděl i jeden mladík, jmenoval se Elien, který jim vysvětlil, jak se věci mají, a co zhruba mají od Kapitolu očekávat.
Prvním úkolem bylo přenesení zprávy Kapitolu přes les plný loupežníků, kteří se tomu snažili zabránit. Zpráva se přenášela po částech a na konci musela být smysluplně poskládána.
Dalším úkolem pro Kapitol ten stejný den bylo složení „ódy na Kapitol“. Tu musela každá skupinka večer u prvního slavnostního táboráku odrecitovat. Přestože předpověď počasí hlásila na večer nemilé deštivé zprávy, nakonec se podařilo táborák uskutečnit a ódy u něj bylo možno přednést. Některé byly pěkné, i když třeba je na pár řádků, a za některé by se nemusel stydět ani uchazeč o cenu Magnesia Litera v kategorii poezie.
Pak už pokračoval táborák jako obvykle. Jediná věc byla lehce neobvyklá, a to že jak vždy večer postupuje, táborníci se povětšinou uchylují do tepla svých spacáčků. Letos se ale jednomu do spacáku obzvlášť nechtělo. Byl to Kristián, který, přestože byl na táboře letos poprvé, bedlivě táborovým písním naslouchal a vydržel s námi u ohně skoro až do konce, než byl nuceně poslán spát, aby byl řádně připravený na další den. Jakožto táboráková stálice se projevil i při ostatních táborácích, takže doufáme, že příští rok tomu nebude jinak!
3. den
Ve středu si Arcivévoda naordinoval, aby pro něj poddaní zhotovili rekreační sídla, která poté se svými druhy – opět za doprovodných pazvuků melodiky – hodnotil jak po stránce estetické, tak i po té praktické. Žádný nešikovně umístěný element v přístřešku nezůstal bez povšimnutí. Hlavně v moment, kdy o něj Arcivévoda snad zavadil svou bujnou kšticí, která mu tak byla rozcuchána, nebo svým fešným cylindrem, který byl tak z jeho rozkošné hlavinky sňat. Naštěstí měl kolem sebe kromě svých druhů také poddané poddruhy, kteří mu mohli jeho cylindr opět nasadit, a tak nikomu na oplátku nemusela být sňata hlavinka jeho.
Po hodnocení přístřešků jsme se šli vykoupat do rybníka. Ovšem oproti minulému roku jsme museli zvolit namísto rybníka Hrachovce kvůli jeho částečnému vypuštění rybník Hrachovec II (Nový Hrachovec), který se nachází jen asi 50 metrů vedle a také nám dobře posloužil.
Poté následovala řetězová hra, ve které museli poddaní získat pro Kapitol zlato. Podle mapy potkávali různé postavy jako rybáře, umělkyni, loupežníka, dřevorubce, horníka, zemědělce nebo lovce, kteří jim vždy nabídli kousek informace, jak se ke zlatu dostat. Háček byl ale v tom, že postavy samozřejmě požadovali i něco nazpět. Takže přes vymýšlení milostného dopisu pro umělkyni za stydlivého lovce, až po nářadí pro horníka od zemědělce se dostávali blíž k odhalení zlata ukrytého u loupežníka.
Hra se tento den sice rozehrála, ale vcelku rychle poté byla kvůli nepřízni počasí ukončena a musela se tak dohrát den další, kdy sice pršelo také, ale už se to dalo zvládnout.
Úklid
Ve stejný den se také poprvé hodnotil úklid. Předem sice bylo oznámeno, že se to může v nestřežený okamžik stát, ale nikdo to nebral na pravou váhu, dokud se tomu tak skutečně nestalo. To se logicky odrazilo v bodování, které, co si budeme, nedopadlo slavně. Co hlavně stojí za zmínku, jsou výsledky z velkého klučičího teepee, kde, historicky snad poprvé, nikdo nedostal kladný počet bodů. Toto uklízecí faux pas měli na kontě primárně čuňátka Matouš, Vojta a Michal. Ani zbytek táborníků se neměl moc čím chlubit, ale byla zde jedna výjimka – všechny věci na světě totiž musí být v rovnováze. Naším rovnovážným faktorem byla Sofinka, která měla naopak celý tábor uklizeno tak dokonale, že jí nebylo nikdy co vytknout. To je, pokud dobře pamatujeme, také historická událost, takže ano – na tomto táboře se lámaly rekordy.
Přepad numero uno
Aby toho tento den nebylo málo, tak nás v noci při Kubově hlídce přijeli přepadnout. Kuba se však přelstít nedal – po jeho mužném výkřiku „PŘEPAD!“ jsme společně s několika vedoucími a táborníky bleskurychle vystartovali a všechny tři příchozí vetřelce bez servítků skolili k zemi. Po chvíli se vypotácel i zbytek účastníků a podařilo se nám nezvané hosty svázat. A jelikož jsme všichni dobráci od kosti – a navíc nám byly přislíbeny dobrůtky na ráno – rozhodli jsme se, že je necháme přespat v suchu stodoly, a dokonce jim dopřáli i jednu celtu. Ukázalo se, že šlo o sourozenecký gang – z mých a Natanových rodných východních Čech – skládající se z bratrů Kuby a Vojty a jejich nejstarší sestry Klárky. Bráchové druhý den odjeli zase vlakem zpět, ale Klárka s námi zůstala několik dní až do neděle. Pomáhala v kuchyni a dělala nám dobrou společnost, takže myslím, že si ten podlý záškodnický pokus odčinila.
P.S. Tajemstvím k rychlému a úspěšnému zneškodnění nepřítele je – kromě dobré hlídky – i taktika zvaná noční obutí. Ta vám sice ubírá trochu toho spánkového komfortu, ale umožní během pár vteřin vyrazit do akce. A protože jsme si hned první rok nechtěli uříznout ostudu, byla tato taktika jasnou volbou a naše vedoucovské teepee tak bylo z poloviny obuto. Letos se to bezpochyby vyplatilo.
4. den
Čtvrtek byl dnem zlomovým, což se ukázalo hned po dohrání zmíněné řetězové hry přerušené ve středu deštěm. Poddaní byli svoláni doprostřed tábořiště. Za chvíli před ně byl brutálně předveden jejich přítel Elien. Se svázanýma rukama byl vláčen strážcem na provazu. I když se bránil, nebylo mu to nic platné. Pak přišel i herold Kapitolu a přečetl rozsudek, ve kterém stálo, že je Elien odsouzen za šíření nepravdivých pověstí o tyranii, uchovávání zakázaných listin o starém právu a za narušování důvěry ve spravedlivou vládu Kapitolu. Za tato provinění byl podle rozhodnutí nejvyšší rady Kapitolu uvržen do trvalého žaláře za hradbami Kapitolu bez práva na slyšení nebo odvolání. Rozsudek nebyl jen trestem, ale i demonstrací síly Kapitolu před všemi, kdo by o jeho vládě pochybovali.
Když Eliena vlekli pryč, ještě volal, že člověk se rodí svobodný a pokud občané svobodu chtějí, musí ji získat oni sami. Přitom vztyčil ruku se třemi prsty zdviženými jakožto symbol odporu a svobody.
V ten moment již bylo všem jasné, že je třeba s Kapitolem něco dělat. A protože už dávno byli mezi nimi tací, kteří odpor plánovali, nastal čas, aby se k nim připojili i oni. Podstoupili proto jednotlivě přijímací rituál, na jehož konci složili slib věrnosti – že nezradí a nevzdají se. Tím zpečetili svou budoucí cestu.
Celotáborovka (hra)
Dnes konečně následovalo první tažení celotáborovky. Její součástí byla mapa, na které si táborníci mohli vybrat ze tří cest vedoucích do Kapitolu. Jedna byla kratší než ostatní, ale o to nebezpečnější. Na mapě se totiž na vyznačených políčkách vyskytovala monstra, která mohla cestu táborníkům řádně zkomplikovat a zpomalit jejich postup po mapě. Příšery si táborníků nemusely vždy všimnout – záleželo na jejich pozornosti. Pokud si jich ale příšera všimla, museli se s ní táborníci utkat. Rozhodovala nejen síla, ale i počet životů a částečně i rychlost útoků. Tyto hodnoty se pak při souboji sčítaly s číslem, které skupinka hodila na klasické hrací kostce. Zmíněné hodnoty si mohli táborníci vylepšovat nákupem vybavení za zlaťáky, které získávali směnou za body vyhrané v různých hrách a aktivitách. V nabídce byly dýky, meče, štíty, brnění, obuv a další. Museli však dobře přemýšlet, zda své těžce vybojované body smění za zlaťáky, nebo je využijí na postup po mapě a dostanou se tak blíže Kapitolu, což byl jejich hlavní cíl.
Vsakovačka
Vsakovačka letos fungovala tak, že se kolem ní nejspíš vytvořilo jakési lokální časoprostorové vychýlení a nasávala nejen vylité tekuté substance, ale také táborníky.
První obětí byla Monička, která do ní při mytí nádobí bohužel nedopatřením nacouvala. Ačkoliv se vzrůst Moničky takřka rovnal hloubce vsakovačky, zvládla to Monča statečně. Pomohla jí i Bětka, která jí druhý den půjčila na výlet bundu, jelikož Monče její bunda uschnout nestihla. Zima jí tedy nebyla, a tak se z toho nakonec stala jen vtipná příhoda, na kterou může vzpomínat.
Dalšími obětmi byli i Erwin a Vojta, kteří se jimi stali až ke konci tábora, kdy jejich pubertální pudy zvítězily nad zdravým rozumem. Po neustálém přeskakování vsakovačky si vsakovačka přeci jen vybrala svou daň, a tak ani jedna bota nezůstala suchá.
5. den
Výlet
Páteční den začal brzkým budíčkem v 5:30. Pokračoval po rychlé snídani pochodem do Moravských Budějovic, odkud nám jel autobus do Znojma. Pár lazarů bylo indisponováno bolavými kotníčky, a tak byli na autobus dovezeni autem.
Jako první věc ve Znojmě nás čekala zajímavá prohlídka Znojemského podzemí, kde jsme vyslechli spoustu věcí o historii podzemí i Znojma jako takového. Z těchto nově nabytých informací jsme si následující den táborníky taky pěkně prozkoušeli. Jelikož se ale všichni chovali na prohlídce ukázněně, odrazilo se to i na výsledcích kvízu.
Po návštěvě podzemí byl na asi 45 minut rozchod, po kterém jsme se uchýlili do restaurace „U Karla“. Tam pro nás byl vyhrazený veliký salónek. Podávala se čočková polévka z bezedných nádob a pro každého byl posléze připraven řízek rozkládající se přes celý talíř. Pak jsme se přeplnění vydali na koupaliště. Cestou jsme mohli pozorovat, jak se kotníky zmíněných lazarů léčí a téměř okamžitě po jejich oslovení se jejich stav znovu zhoršuje a lazaři začínají opět kulhat – nejspíš nějaký medicínský paradox.
Počasí bylo cestou ke koupališti slunné, ale když jsme dorazili, po zhruba pěti minutách se protrhla mračna a začal liják neskutečných rozměrů. Odvážnější se chladnými deštivými podmínkami nenechali jen tak zastrašit a do bazénu přesto vstoupili. Jenže po chvíli byli stejně plavčíkem kvůli bezpečnosti vyhnáni zpět na břeh. Déšť však po nějaké době trochu ustal a koupání v lehkém deštíku tak již bylo možné. Nakonec tudíž vše dobře dopadlo, a ještě jsme ve výsledku měli koupaliště úplně sami pro sebe. Pak už nás čekala jen cesta zpět do tábora a není divu, že po takto náročném dni zůstalo ve vlaku jen pár očí otevřených.
V mezičase na tábořiště dorazily návštěvy, a to náš hlavní vedoucí ve výslužbě – Přema i s chotí Majdou a dcerkou Agátkou, zdravotnice a kuchařka ve výslužbě Žluťa a naše kamarádka Alča.
Přema si pro táborníky připravil aktivitu, na konci které pro tábor získali prapor s národními symboly a jmény výsadkářů z minulého roku a vytištěnou reportáž z loňského tábora, ve které si táborníci mohli listovat a někteří i vzpomínat.
6. den
Sobota se začala hrou, ve které se táborníci postupně připravovali na převrat ziskem potřebných surovin. Ty byly nejen hlídány příslušníky Kapitolu, ale taky se nacházely v nebezpečném prostředí se spoustou monster, která je taky ohrožovala. Každá skupina kradla suroviny sama pro sebe, ale zároveň mohla přepadávat i ostatní a tím si jednak přilepšit, a jednak oslabit konkurenci.
Jinak sobota probíhala v duchu oslav. Richard totiž ten den slavil své 25. narozeniny a zároveň to byl jeho poslední den, který s námi mohl na táboře strávit. Přirozeně tak muselo dojít kromě dojemného loučení i k narozeninové písni, předání čokolády a nealkoholického šampaňského, které si mohl vychutnávat i za volantem na cestě domů. Kromě Ríši ale shodou okolností ten samý den slavil narozeniny i náš novopečený vedoucí Tonda – přímo jubilejní 18. To znamenalo, že jsme si všichni náležitě pochutnali i na dortu z místní moravskobudějovické cukrárny, který dostal.
Posléze si vzal Přema za své vytvořit branky na fotbal, které jsme mohli následující den použít při sportovním turnaji. V průběhu toho znovu přišel čas na bodování úklidu.
Tentokrát klučičí teepee svou mizernou uklízecí reputaci značně vylepšilo a svůj uklízecí černý puntík odčinili.
Později přišel na řadu táborový seberozvoj ve formě workshopů. Během sobotního odpoledne totiž proběhly vedoucovské „masterclasses“. Hanka měla na starost orientaci v mapě, já uzlování a Maruška poznávačku orgánů, které na sobě měl nakreslené náš jubilant Tonda.
Jelikož by se každý správný táborník měl umět orientovat v mapě, u Hanky se naučili základní značky, dozvěděly se tipy pro orientaci v přírodě a podívali se na různé typy map. Tyto schopnosti jsou kruciální i pro úspěšné zvládnutí závěrečky, takže snad všichni dávali pozor!
Co se týče anatomické poznávačky, kromě slinivky a podobných záludností se povětšinou všem dařilo. Jediný kiks měla na kontě Monča, která označila srdce jakožto hruď, čímž examinátorům málem způsobila „hrudní infarkt“.
Na mém stanovišti s uzly dělala největší problémy zkracovačka. I přes tento většinový neúspěch táborníci od umu uzlování odrazeni nebyli a poté, co každý táborník uzlovačku vyfasoval, se začali všichni vzájemně přivazovat k čemukoliv, co jen vzdáleně připomínalo kůl – tak tomu bylo i zbývající dny.
Další sobotní aktivitou byly divadelní scénky, které si musely všechny skupinky připravit na vybrané téma a žánr pro pobavení Kapitolu. Okurkovci předvedli strhující drama o „lásce v klubu“. Kapitál vytasil z rukávu Shakespearův milostný román Romeo a Julie převedený do podoby živých obrazů, čímž si i získal prvenství v bodování. Kameňáci nejspíše místo vylosovaného tématu zvolili téma sobě bližší, a to absurdní drama. Krátká hra s děravým hrncem totiž zůstala Kapitolem i zbytkem diváků lehce nepochopena – třeba do ní jednou umělecky dozrajeme.
Večer už jen proběhl druhý ze tří slavnostních táboráků. Ohnivcem, čili člověkem, který je zodpovědný po celý večer za správný chod ohně, aby oheň nebyl ni moc malý, ni moc velký, se stal Přema, což byl post, na který byl natěšený posledních skoro 10 let. Během táboráku jsme si také vyzkoušeli, jak zhruba znají táborníci osobu Jaroslava Foglara. Zjistili jsme, že spoléhat jen na Edovy znalosti nestačí, a tak budeme muset táborníky v tomto ohledu do budoucna více edukovat.
Dále stojí za zmínku, že kromě kvízu a táborových písní se nám vedoucím bohužel podařilo rozsednout dvě křesla, která byla loni táborníky vytvořena – bohužel tedy zkouškou času neprošly. Pak už vše pokračovalo jako obvykle a všichni se pomalu trousili na kutě.
Přepad numero dos
Poklidnému zbytku večera byl ovšem zanedlouho konec. Ve chvíli, kdy si Hanka pro něco šla do stanu, za jedním z teepee totiž spatřila postavu – letos již druhý přepad. Následovalo pronásledování do blízkého lesa, kde se ale bídák ztratil v houští. Pročesávání lesa plného ostružiní ovoce nepřineslo, a tak se všichni vrátili zpět do tábora a čekali, zda se ten večer ještě něco bude dít. Hlídky hlídali po dvou a pár vedoucích se rozhodlo, že bude hlídat příjezdovou cestu k tábořišti. Já se schoval za blízkou túj a Tonda si lehl do pangejtu zhruba 20 metrů ode mne směrem tam, kam naposledy přepad utíkal. Vcelku dlouho se nic nedělo, avšak pak se poblíž začaly ozývat zvuky praskajících větviček, a zvolání „Buď můj salám, lásko.“ (smysl tohoto zvolání nám do dnešních dnů zůstává záhadou). V ten moment jsem se vynořil zpoza túje a zasvítil směrem, odkud se zvuky vydávaly. Spatřil jsem postavu stojící na silnici a po chvíli vzájemného hledění z očí do očí jsem se za ní rozeběhl. Tonda neotálel a ve stejný moment taktéž vyběhl ze svého úkrytu. Běželi jsme po silnici za utíkající postavou, než zmizela v porostu vedle silnice. Tam se nám ale podařilo ji najít.
Byla to Terka, naše bývalá tábornice, která se rozhodla prověřit, zda si své tábořiště a vlajku řádně hlídáme. Došli jsme s ní do tábora, nechali ji přespat ve stodole a další den jsme se s ní rozloučili, jelikož pokračovala na jiný tábor SPJF pořádaný u Brzkova. S ní odjely i naše další návštěvy.
Nedá mi to ještě nepoznamenat, že během pročesávání lesa jsme si s Natanem odskočili. Během toho jsem prohlásil, že by bylo vtipné, kdybychom přepad omylem počůrali. Podotkli jsme, že je totiž dost možné, že v tak vysoké trávě mezi smrčky a ostružiním někdo klidně může ležet sotva metr od nás a my bychom si ho vůbec nemuseli všimnout. No – stručně řečeno – jsme se od Terky ex post dozvěděli, že jsme v tu chvíli skutečně byli zhruba metr a půl od ní, a že celý tento komentář chudák slyšela. Salvu ale naštěstí neschytala.
7. den
Sportovní den
Neděle, jak je již u nás zvykem, začala vánočkovou snídaní, po které by člověk jen těžko hledal někoho bez boulí za ušima. Zbytek neděle se ale nesl hlavně v duchu sportovním. Jako první na řadu přišel fotbal, který zázračně vyléčil všechny do této chvíle poraněné kotníky. V moment, co se totiž ze stodoly vyndala meruna, všichni zranění za ní bleskurychle vystartovali a jali se do ní kopat vší silou, jako by se nechumelilo. Po rychlém rozcvičení, které si každý tým organizoval sám, začalo samotné sportovní klání. Zápasy byly vyrovnané, dramatické, plné emocí a díky vysoké koncentraci ragbystů i plné ukopnutých kotníků. Ty už ovšem díky adrenalinu proudícímu rychleji než fronta na ranní vánočku nezlobily a po menším divadýlku je všichni rozhýbali. Podívaná na to celé byla vskutku náramná a soutěživost sportovců se zde projevovala ve vší své kráse. Naštěstí tuto řežbu všichni nakonec přežili ve zdraví.
Jelikož každý tým jednou vyhrál a jednou prohrál, rozhodlo o vítězství až sečtení gólů. Prvenství si odnesla skupina Kameňáků, kteří později odpoledne vyhráli i turnaj v ringu, který byl možná ještě více chaotický a divoký než dopolední fotbal, ale u toho jsem naštěstí nebyl přítomen.
První pomoc
Kromě sportovních aktivit se během neděle uskutečnilo i školení první pomoci, které započalo mým nafingovaným omdlením. Táborníci se sice po nějaké době pokusili situaci vyřešit, ale úplně veleslavně to neskončilo. Nikdo v ten moment situaci nebral moc vážně. Následně byli ale během přednášky všichni poučeni o tom, co v takovém případě dělat, a že v takové situaci mohou skutečně někomu zachránit život. Zjistili, jak přijít na to, zda je člověk v bezvědomí, zkusili si záklon hlavy pro uvolnění dýchacích cest, postup při zastavování krvácení nebo správný způsob provádění srdeční masáže. Nejdůležitějším ovšem zůstává mít na paměti, že hlavní je vůbec zareagovat a zavolat dotyčnému pomoc. Doufám, že pokud se někdo do takové situace nedejbože dostane, vzpomene si na to a pomoc skutečně zavolá.
Odpadková expedice
Pak se šli táborníci koupat a já jel na nákup. Po nákupu jsem se vrátil do tábora, kde jsem ale zjistil, že nemůžu najít účtenku potřebnou pro naše táborové účetnictví. Zavolal jsem tedy na centrálu Penny Marketu, kde jsem se dozvěděl, že v systému by můj nákup měl být ještě 24 hodin. Vydal jsem se tedy zpět do víru velkoměsta, abych účtenku do účetnictví ukořistil. Bohužel mi v obchodě bylo řečeno, že zpětně nic dohledat nejsou schopni, a tak má jediná šance je se prohrabat koši u pokladen. Následovalo tedy hrabošení a prohlížení všech účtenek, což trvalo dalších minimálně 15 minut. Když jsem nic nenašel, vrátil jsem se s pocitem prohry do auta – tam jsem účtenku samozřejmě našel zapadlou za sedadlem. V každém případě musím říct, že tuto mou první „dumpster diving“ zkušenost hodnotím kladně, když vše tak dobře dopadlo.
Velká bonbónová loupež
V táboře odpoledne začínal vzrůstat mezi některými táborníky neklid. Zjistili jsme, že důvodem je záhadné mizení sladkostí z osobních zavazadel, a to hlavně v holčičím teepee. Nikdo se k těmto činům nehlásil, a tak musela přijít důkladná a přísná investigace. Po ní bylo jasné, že hlavním podezřelým je Bětka. Zjistilo se totiž, že v Bětčině ponožce se nachází obal od bonbónů a shodou okolností zrovna těch, které chyběly ostatním holkám v teepee. Bětka se ale stejně nepřiznala, a kvůli presumpci neviny tak tento případ nakonec zůstal po promlčení nevyřešený. Uvidíme, zda se k tomuto případu někdy ještě nějaké policejní oddělení vrátí.
Rozlučková párty
Po několika zastesknutích po rodičích a po králíčkovi jsme se po konzultaci s Moničinými rodiči domluvili, že bude nejlepší, když si pro Monču přijedou a odjede tak z tábora dřív. Tímto Monča nejspíš nalomila na cestu domů i její kamarádku Bety, i když ta do té doby nesmutnila. Jak se blížil den odjezdu, holky posmutnělé výrazy odhazovaly a rozhodly se dokonce uspořádat v jejich teepee velkou rozlučkovou párty. To byl pro nás lehký šok, ale šlapat po štěstí jsme holkám nechtěli. Brambůrky a bonbóny mizely po kilech, kofola tekla proudem a polovina táborníků měla o zábavu postaráno (nevím, jak zbytek holčičího teepee, kde se párty pořádala).
8. den
Dopoledne jsme opět slavili – tentokrát měl narozeniny Víťa. Tomu se samozřejmě zazpívalo a dostal od nás dobrou čokoládu. Pak jsme uspořádali dražbu zapomenutých věcí, které se našly někde v tábořišti. Takové dražby jsou neodmyslitelnou součástí našich táborů, takže si zaslouží, aby o nich padla zmínka i letos. Tato dražba totiž za zmínku rozhodně stojí.
Nejen že jsme během dražení měli historicky asi nejvíce zpívaných táborových písní, což většinou není zvykem. Také jsme tu ale měli dva případy, kdy někdo mimořádně přecenil své síly.
Jedním z nich byl Vítek, který si chtěl vydražit uzlovačku. Navrhl, že udělá 30 koleček okolo tábora v kotrmelcích, což logicky „přehodit“ nikdo nechtěl. Po zhruba deseti metrech Víťu samozřejmě začala bolet záda a motat se mu hlava, takže to úplně nevyšlo.
Druhým případem byl Vincent, od kterého by člověk asi čekal, že po těch letech, co na tábory jezdí, už podobnou blbost neudělá. Asi nemusím říkat, že ji udělal. Slíbil, že udělá podobný počet koleček, jenže ve formě válení sudů a za současného zpěvu „skákalpsa“ – taky selhal. To vše za hrníček, některým možná známé značky, „VINJARO“.
Leje a leje
Odpoledne zase začalo pršet a plánovaný program tak musel jít stranou. Schovali jsme se do stodoly a improvizovaně jsme se pokusili uspořádat oblíbené „jméno, město, zvíře, věc“. Jelikož byli nejspíš všichni ještě přestimulovaní cukrem z rozlučkové párty, ukočírování táborníků se náhle stalo takřka nesplnitelným úkolem – moje hlasivky i morálka kolektivu vedoucích tak začaly rapidně ochabovat. S vypětím všech sil se dvě kola „jména, města..“ dohrála a táborníci byli vypuštěni zpět do přírody. My zůstali ve stodole vyčerpaní sedět a ticho bylo to jediné, na co jsme se zmohli…
Posléze rodiče Monči doopravdy přijeli, holky se tak se všemi rozloučili a pádily na východ.
Na večeři si pak každá skupinka musela uvařit polévku ze surovin, které měly nachystané od kuchtíka Natana. V ten moment jejich rozjařená nálada náhle opadla – dost možná i kvůli útlumu tzv. „sugar crashi“, který po raketovém vystřelení cukru zákonitě přijít musel.
Holkám se polévka vskutku vydařila a během ochutnávky rozhodovaly o bodování pouze nuance a chuťové preference porotce. Edova skupinka polévku také uvařila…
9. den
Devátý táborový den je také posledním herním dnem, kdy táborníci mohli posbírat poslední cenné body do celotáborové hry.
Každá skupinka zvlášť měla za úkol osvobodit svého skupinkového vedoucího, který byl zajat Kapitolem. Museli nepozorovaně pronásledovat strážce, aby je dovedl na místo jejich zajetí. Někdy to ale působilo spíš tak, že strážce pátrá po jeho pronásledovatelích, jelikož ti si fikaně drželi takový odstup, že si strážce nechali několikrát zmizet.
Když zajaté vedoucí našli, ti jim signalizovali zprávu v Morseově abecedě, aby tak zachránci věděli, jak strážce uplatit, aby je pustil zpět na svobodu.
Zejména pro skupinku Okurkovců to byl velmi tvrdý oříšek, a to tak, že zprávu rozluštit nedokázali.
Je to pozpátku? Né, je to anglicky! Né, Bára neumí signalizovat … no na někoho se to svést musí.
Kapitolská smetánka si poručila zábavu!
Co může být zábavnějšího než dva poddaní, co mezi sebou zápasí a mají na sobě brýle, přes které vidí vše dvacetkrát? Možná jen, když vidíte poraženého odcházet z bojiště.
Vítězem se vždy stal ten, kdo soupeři jako první zasadil tři údery pěnovým mečem.
Souboje bylo často velmi vyrovnané, ale slavit nakonec mohl jen jeden.
Pro pár poddaných si Arcivévoda vymyslel i různé zápasové modifikace, aby zábava nestála.
Specificky pro Barču s Dorčou připravil jednu specialitu… musely s pěnovými meči zápasit bez pomoci rukou, a tak to byla podívaná vskutku k popukání.
Smích při tomto zápase byl bezpochyby slyšet až v Moravských Budějovicích.
Jak bylo tento rok zvykem, i v tento den jsme slavili narozeniny. Tentokrát to ale opravdu stálo za to – nejen, že byla písnička s hudebním doprovodem, jak již bylo zvykem, ale byl i catering!
Kubovi totiž přišel z domova nabušený balíček plný sladkostí a slaností, který vážil všehovšudy asi 15 kilo…
Po poledním klidu a Kubově oslavě následovala hra prověřující dovednosti s mapou. Nejdříve si měli táborníci ve skupince strategicky rozdělit role. První dva ze skupinky měli za úkol nakreslit přesnou mapu tábora. Takovou, aby se v ní ostatní členové jejich skupinky bez problémů vyznali.
Další – tentokrát vždy jen jeden ze skupinky – musel procházet tábor a zakreslovat do vytvořené mapy místa, kde před ním vedoucí umisťoval suroviny. Poslední dva ze skupinky tyto suroviny hledali. Hra tak prověřila nejen orientaci a zručnost, ale i rychlost.
Mapová hra byla tak poslední oficiální táborovou hrou.
V tuto chvíli už stačilo naposledy táhnout v celotáborové hře a rozhodnout tak o finálním pořadí při startu na závěrečku. Táborníci, kteří zrovna netáhli, měli za úkol si sbalit všechny potřebné věci na pochod a k večeru jsme si všichni společně ještě na odreagování zahráli ringo a fotbal, a pak šli na kutě.
10. den
Závěrečka
Den zúčtování je tady – závěrečka – náš tradiční „orientační závod“, který rozhodne o všem. Začalo to brzy ráno, kdy jsme se vydali z tábora pěšky do Moravských Budějovic. Z Moravských Budějovic jsme jeli autobusem opět do Znojma, kde závěrečka začínala. Vyrazili jsme na místo startu, odkud zanedlouho vyrážela první skupinka. Závěrečka se odehrávala v Národním parku Podyjí.
Prvním stanovištěm byl Tonda – u Tondy si táborníci prověřili znalost bobříků. Žádná skupinka ani s nejotrlejšími táborníky nezvládla vyjmenovat všech třináct bobříků.
Dalším stanovištěm byla Maruška, která si pro skupinky připravila vědomostní kvíz s otázkami ze zdravovědy, života Jaroslava Foglara a s otázkami zaměřujícími se na orientaci v mapě. Ani zde se na všechny otázky nepovedlo odpovědět bez chyby
Na třetím stanoviště byl Natan a na táborníky zde čekala šifra s obrácenou abecedou. Všechny skupinky šifru nakonec pokořily, ale nutno podotknout, že znalost abecedy dala některým nejmenovaným a jejich mozkovým závitům zabrat…
Jak to tedy je? K-L-M-N nebo K-L-N-M?
Na dalším stanovišti byla Hanka, která si připravila úkol podobný tomu, který řešili předchozí den. Byla to Morseova abeceda a zadání znělo – napište své jméno. Řekli byste si, že se zde určitě problémy zase vyskytly, zvlášť po lehce zpackané morseovce pár dní zpět, ale opak byl pravdou. Nejspíš všichni potrénovali. Všechny skupinky tak v rekordním čase pěti minut mířily na další stanoviště.
Tam už na ně čekala Žluťa, která nám se závěrečkou přijela pomoci. Od ní skupinky dostaly za úkol spočítat břízy v dohledném prostoru a zároveň si musely dát povinnou pauzu na jídlo, jelikož závěrečka ještě zdaleka nebyla u konce.
Poté už se všechny skupinky pomalu, ale jistě přesouvaly před brány Kapitolu, hlavnímu cíli jejich dlouhé cesty i celého tábora. V našem případě jako Kapitol figuroval bývalý Mlýn Papírna na pravém břehu Dyje. Tam se většina vedoucích opět proměnila ve vládnoucí třídu a čekala na příchod poddaných, aby se s nimi jako se vzbouřenci, jak se patří, vypořádala. Jenže poddaní, vedeni zástupkyní hnutí odporu Maruškou, ne a ne přijít, jelikož netrefili odbočku. Nakonec celou skupinku povstalců nasměroval až hodný pan rybář, který si všiml, že se u mlýna děje cosi neobvyklého, a že mají nejspíš namířeno právě tam. Dobří lidé ještě nevymřeli, přátelé.
Když vzbouřená skupinka konečně dorazila ke Kapitolu, marné byly Arcivévodovy výhružky, marný byl jakýkoliv pokus o odpor. Poddaní se na Arcivévodu a jeho posluhovače vrhli a zneškodnili je. A ač byla skupinka vzbouřenců plná ragbystů, nutno říct, že zneškodnění se odehrálo bez zranění. Jen někteří zpacifikovaní vedoucí se museli vypořádat se svázanými tkaničkami u bot, což byla – jinak to snad ani nejde říct – podpásovka. Po celé této bitvě byl nakonec osvobozen i jejich uvězněný přítel Elien, takže celý převrat a nástup demokracie ve Valdérii byl úspěšně dokonán.
Neohrožené hrdinství v boji za svobodu Valdérie je nutné připsat především Edovi, který závěrečku došel se svou skupinkou jako první i s teplotou. Stejně neohroženě a oslaben se na vlastní žádost zúčastnil i finálního boje. Po něm ovšem, společně s Kubou, kterému také nebylo dobře, oba na chvilku odpadli. I boj za svobodu holt vyžaduje oběti.
Pak už nezbývalo nic jiného než se přesunout na předem dohodnuté nocoviště u obce Rešice, kde jsme složili hlavy na krásné louce pod hvězdami. Východ Slunce, na který se všichni těšili, bohužel nebyl až tak monumentální, jak jsme doufali. Nebo možná byl, ale kdo by kvůli tomu vstával ve 4 ráno, že?
11. den
Ráno po závěrečce sice trochu pršelo, ale to nás po téměř dvou týdnech deštivého tábora už nemohlo rozhodit. Následně jsme se přesunuli do Hnanic, kde jsme rychle obhlédli tamní kostel, děti tradičně vyrabovaly místní obchod a potom jsme nasedli na autobus směr Znojmo, odkud jsme pokračovali zpět do Moravských Budějovic. Tam jsme se v restauraci posilnili – jak jinak než řízkem s bramborami – a po vydatném obědě následoval pěší přesun zpět na naši louku, kterou nám po čas závěrečky hlídal kamarád Honza.
Poslední den se pak klasicky nesl ve znamení balení, postupného bourání tábora a příprav na finální táborák. Ten byl, jako letos pokaždé, opět ohrožen deštěm. Po usilovném sledování předpovědi jsme však vyhodnotili, že při troše manifestace pršet nebude, a táborák se tedy uskutečnil podle plánu. Důležitou jeho součástí bylo samozřejmě vyhlášení výsledného pořadí a předání cen. První skončila skupinka Kapitál, druzí byli Okurkovci a třetí Kameňáci.
Kromě zálesáckých drobností, jako byly plecháčky, nožíky apod., jejichž shánění probíhalo po celém širokém okolí, si táborníci domů odvezli také upomínkové diplomy, a dokonce i sklenice s pravými znojemskými okurkami. Když už jsme v tom Znojmě dvakrát byli, tohle jsme si nemohli odpustit.
U předávání dárečků jsme pak ještě chvilku zůstali, jelikož dvě naše největší tábornické stálice, Dorča a Barča Botkovy se s tábornictvím letos loučily nadobro. Už nám totiž dorostly do takového věku, že naznaly, že mezi ostatními přeci jen trochu vyčnívají. Na rozloučenou tak dostaly drobné upomínkové balíčky, aby na tábor jen tak nezapomněly. Po této chvilce dojetí a návalu sentimentu se nejvíc unavení jedinci odebrali spát a ti ostatní – samozřejmě včetně Kristiana – zpívali až do rána.
Další den už jsme jen všichni společně zbourali zbytky tábora. Někteří rodiče si přijeli pro svoje ratolesti přímo na tábořiště a zbytek odjel s Hankou a Tondou do Brna, kde byli šťastně a všichni do jednoho předáni rodičům.
Tak zas za rok! 🙂
Autor: Tedýs a kolektiv
