Na Brzkově v zajetí deskovek aneb reportáž z tábora Fan-tan II

17 října, 2023
651
Views

O legendárním táboře Fan-tanu z roku 2005 se stále nesou legendy, alespoň v našem Sdružení přátel Jaroslava Foglara. Mohli jste se tam tehdy stát osadníkem z Katanu, dobrodruhem pokořující hamižné draky, nebo třeba stavitelem francouzského zamotaného hradu Carcasonne. Vzhledem k zálibě nynějšího hlavního vedoucího Přemy ve fantasy, v deskových hrách a obzvláště ve fantasy deskových hrách, bylo jen otázkou času, kdy se tohoto tématu zhostíme a děti prověříme i v tomto okruhu- samozřejmě klasicky v kombinaci zálesáckého pobytu v přírodě.

Zcela neklasicky začínáme tábor ve středu, navazujeme po Sokim, ale všichni tento začátek psychicky zpracovali a přijeli!

Počty jsou sice menší- šestnáctero táborníků a dále 7 vedoucích (poměr vskutku luxusní!), zato oněch 16 táborníků je skutečně výběr z hroznů! Jako nová nám přibyla jen Amálka, která ve svých osmi letech pobrala rozumu jako kdejaký náctiletý nepobral! S mladším táborovým věkem je tu ještě spolehlivá Emička, Libor a Barča, no a pak už byste velmi těžce hledali někoho, kdo u nás nebyl alespoň čtyřikrát. Jak výrazně pozitivně se to podepíše na fungování tábora a zvládání mírně nehostinného počasí, jsme pak viděli velmi brzo!

Pro letošní celotáborovou hru jsme nevolili žádné alternativní a fluidní rozdělení skupinek, bylo potřeba to rázně rozseknout! Pikle spolu kuli Tonda, Bára, Kuba, Libor a Filipka, později si zvolivší název Šmrncovní lidé. Další grupu tvořil Marek, Dóra, Martin, Barča L. a Emička, s třeskutě imaginativním názvem No name! V řadách skupiny, pojmenované laškovně „Neznámý s/vůdce“ stanula Terka, Emma, Eda, Vincent, Amálka a Vaness.

Terka, Marek a Tonda byli navíc vybráni do funkce rádců, což je jakýsi mezistupeň mezi táborníkem a vedoucím, letos se to takto praktikovalo poprvé a bylo to fajn! Občas tedy dostali speciální úkol, museli nachystat hru pro ostatní nebo měli extra starost navíc…

A o co v celotáborovce šlo? Byl to vlastně obrovský turnaj v deskových hrách, které se hrály nejen ve své stolní, zamýšlené formě, ale často byly přetaveny i do reálných her na louce, v lesích a podobně. Hry na stůl mohli táborníci vytáhnout kdykoli měli chuť a zároveň kdy nekolidovalo s programem. Chuť měli a čas také, protože brzkovské tábořiště je opravdu tak trochu magnet na déšť! Body do celotáborovky takto mohli dostat pouze, pokud se hry účastnili zástupci všech družinek a nebyla tam výrazná přesila jedné družiny. Deskovky byly rozdělené na „malé“ a „velké“ hry a podle toho byly i obodovány, vítěz partie pak dostal o bod víc než zúčastněný. Z jedné hry mohl táborník během tábora získat body pouze třikrát. Navíc, pokud se naučil pravidla hry a vysvětlil je alespoň dvěma neználkům, měl z této výukové partie nárok na stejné body jako vítěz.

Stará skvadra, nový flek

Tábořiště se vyznačovalo lokalitou, kde snad opravdu občas zabloudí jen houbař! Krásně zastrčená louka v lesích mezi Brzkovem a Hrbovem umí chytit za srdce. Prostorné a prosvětlené lesy okolo přímo vybízí k hrám nebo spaní pod širákem. O vodu zde není nouze- studánka na kraji louky, potok protékající kolem… Na stavěčce zde díky těmto podmínkám poskakovaly stovky mrňavých žab, i během tábora jich bylo stále dost.

Velký hold musíme vzdát domácím brzkovským a jejich umu při stavbě tepee! Díky zvláštním fíglům např. při svazování trojnoh byly teepee krásně vypnutá! Teepee určené vedoucím bylo ale na tak podmáčeném kousku půdy, že jsme spali radši za policemi v kuchyni… Natan si tedy ustlal přímo na jedné z polic.

Z našeho vybavení jsme dovezli hangár a pár dalších věcí nezbytných pro vyšší počet osob na tábořišti oproti domácím.

Celý pocit z tábořiště shrnula Maru záhy po příjezdu:„Má to tady takovej pikáreckej vibe!“

Explorace okolí a hlubin duše spolutáborníků

Jak jsem tvrdil výše, na tábor nám přijeli skoro samí mazáci. Nebylo tedy třeba ostýchavých seznamovacích her a zároveň bylo nutné prozkoumat neznámé okolí. Hned prvního odpoledne jsme vyslali tři expedice (vždy celý jeden tým) a to vyhledat v Brzkově obchod a zjistit otevírací dobu komunitního centra+ cenu kofoly. Další pak zamířili odebrat vzorek z udaného koupacího rybníka, také k němu zjistit co nejkratší a nejpohodlnější cestu. Poslední skupinka pak hledala cestu k bližšímu rybníku a cestou zpátky obhlídnout zdroje dříví.

Aby to nebylo tak prozaické, měly se členové v jednotlivých týmech lépe poznat- zjistit oblíbenou barvu, zvíře, vysněné povolání, jednu zajímavost… všech ostatních ve skupině!

V paměti vedoucích asi nejlépe uvázlo to, že Emmin táta má tank, Terku málem přejela helikoptéra a taky že chce být gerontoložkou… Gynekoložkou? Geoložkou? No, však ona nám to příště připomene!

Libor papá rubly

(zkuste to říct rychle pětkrát za sebou!)

V outdoorové hře simulující podmínky deskovky St. Peterburg šlo defakto o štafetový závod, kde se někde vydělaly penízky, ty bylo potřeba bryskně dopravit na místo, kde někdo najal řemeslníky, jinde se za ně zase stavěly bodovací budovy, z nákupu zbyly peníze a ty byly potřeba opět efektivně zařadit do procesu…Mohli jste tedy vesměs vidět rychlonohé kurýry a uvážlivé obchodníky. Ve skupině Šmrncovních lidí ovšem (po druhém kole z pěti) zcela vyschl pramen prvotního příjmu, o jehož transfer se měl starat právě Libor. Jeho rádce Tonda marně pokládal otázky, kdeže se ty prachy ztratily, jak je to možné…U Libora každé další kolo doputovalo v pěstičce vždy to stejné, neutěšené množství zmačkaných rublíků.

Zda to byl výsledek sankcí, nebo si Libor fikaně nahrabal tak, že si reportáž čte v soukromém tryskáči s pusou plnou kaviáru, nevíme…

U dobrejch lidí vždycky najdu her plnej stůl, nebo aspoň chléb a sůl

No jo, ale co když nemaj stůl, brácho? Tak je potřeba jich několik udělat! Z dostupného materiálu jsme vybrali ty nejhezčí desky a jali jsme se vyrobit několikero stoloidních nábytků, které posléze čalouníci Přema, Vincent a Kuba potáhli kobercem. Panečku, na těch se pak hrálo! Kabo, osadníci, ponorka, jen to svištělo! V dobré víře jsem také svěřil pár rozbitých stoliček těm největším holkám. Z několikahodinové výměny nožiček budou mít holky nejspíš noční můry do té doby, než to přemaže výroba či oprava dalšího táborového nábytku v budoucnu!

I’m LAVin it

Vyrábění ze dřeva bylo vůbec evergreenem tohoto tábora. Aby se naše početnější zadnice pohodlně vlezly do kruhu okolo kuchyňského nebo slavnostního ohně, přidělali jsme i pár LAViček.

Jednou to bylo dokonce podáno i ve formě závodu zručnosti, kdy měl každý tým v krátkém čase sbít jednu sedací záležitost.  Základní hodnotící kritéria byly – prostornost, bezpečnost a bytelnost. V poslední kategorii se výrazně minula lavice Šmrncovních lidí, která při generálce pod panem hlavasem rupla!!!

Jindy si ke zvelebení tábora vedoucí, zřejmě touhou být chvilku sami, našli chvilku a vyráběli… další lavice. Chrlili jsme tedy sedačky skoro tak rychle jako Ikea!

Fantom staré Prahy

Hru, kde se několik detektivů na mapě Prahy dohnat mazaného Fantoma, jsme si sehráli v mnohem akčnější formě. Detektivové hmatem a sluchem pátrali po zákeřném zloduchovi, který je mohl dotekem mezi lopatky poslat pod drn. Aby měli oslepení policisti šanci, byli vybaveni pádnými obušky! Stali jsme se svědky mnoha odvážných, až akrobatických akcí. Jindy se mazali dva detektivové navzájem, což také legrace neubralo!

Hej hou do Polné jdou

Nemohli jsme nepodniknout výpad do blízké Polné, kypící životem a zmrzlinou. Počasí nám vcelku přálo, protáhli jsme chodidla, utratili pracně darované penízky v jednotě… Rádci v pauze dostali úkol vymyslet hru pro své skupinky. Ideu pak přednesli vedoucím a vyrazilo se čmárat křídou na chodníky, patníky a vůbec různé povrchy. Po městě byly takto rozmístěny otázky, které nabádaly táborníky k všímavosti vůči okolí či chtěly odpovědi na zapeklité rébusy…

Vzniklou hypoglykemii jsme šli zažehnat do pivovarské restaurace, jsme se jednak chvilku bavili nad obličeji Dóry a Báry, které si daly jemně pikantní tortilly, druhak místo nabídlo i úkryt před běsnící bouřkou. To byla zásluha milého pana číšníka, který nás nakrátko ubytoval v roztodivném mramorem obkládaném sále, jako z učebnice podnikatelského baroka. Zahráli jsme si rychlou hru, která začíná větou/frází na papíru, pokračuje do rukou dalšího člověka, který se větu snaží vyjádřit obrázkem, další člověk už vidí jen obrázek a opět se snaží vyextrahovat z něj větu či frázi atd. atd. Je to v podstatě kreativnější varianta tiché pošty a pokud jste ji takto ještě doma nevyzkoušeli, vřele doporučujeme!

Při návratu nastal opět čas rádců, kteří si měli nachystat krátkou zprávu a odvysílat ji pomocí praporků přes celý rybník (ve kterém bylo předtím libové koupání) svojí skupině.

Sportem ku zdraví

Letos nefrčel fotbal, letos frčelo ringo a lakros! Díky bohaté zásobě lakrosek a tenisáků se v odpoledních časech poměrně dost trénovaly všelijaké přihrávky v tomto nevšedním sportu.

V obou sportech se pak uskutečnily malé turnaje, které byly zakončeny zápasem teamu All stars táborníků vs. vedoucí. Toto očekávané utkání v lakrosu vypadalo po prvních deseti minutách nadějně pro táborníky, v dalších dvaceti se ovšem klouby vedoucích již řádně promazaly a nelítostná v soubojích 1v1 byla zejména Marie, která svými dolními končetinami imobilizovala několik protivníků.

Koupačka v rybníce

Podle rčení s Mohamedem- když nám voda nepadala na hlavu, padali jsme do vody my. Vzali jsme loď, pumpu, pádla i plavky a šli jsme šmrncovní trasou ke koupacímu rybníku. Cestou jsme se cpali malinami a provolávali jsme vybraná moudra z cenzurovaného projevu známého náchodského proroka: „Chceme-li přežít, musíme se vrátit zpátky k přírodě!“ „Nejlepší boty jsou žádné boty“, když bylo někomu zrovna zima, použil i „Já znám jenom teplo!“.

U rybníka nám začlo znova pokrapávat, ale když už jsme tam byli, jali jsme se hygienizovat. Mezitím se nafoukla loď a uskutečnilo se několik okružních plaveb po rybníce. Vanesska se po tomto pětiminutovém školení „pádlování na háčku“ spokojeně prohlásila za vodáka (čku?)

Po cestě zpátky do tábora Přema zabrousil k včelím úlům, které bylo nedaleko tábora. Ukořistil si tam kus odpadního vosku z včelí plástve a všichni si pak chodili čuchnout, jak hezky to voní. Materiál pak vyčistil s Natanem a zkusmo vyrobili několik svíček, zbylým voskem pak navoskovali eňoňuňo vedoucovské lavičky. Na ty si budou moct hačnout ještě za milion let!

Dej si deset

Tuto psychicky nenáročnou hru, původem z fakulty sportovních studií Masarykovy univerzity, uvedli vedoucí snad hned druhého rána. Šlo o to, že kdokoli komukoli (a téměř kdykoli) mohl sdělit heslo „dej si deset“ načež si druhá osoba musí dát deset kliků. A nejen to! Musí za to i hlasitě poděkovat. Po vykonání mají oba zúčastnění imunitu na pět minut.

Kliková přestřelka frčela celý tábor, takže jestli se vám dítě vrátilo o něco nabouchanější, nemáte zač. Ani vedoucí se nešetřili.

Některé odpoledne se tropili hlouposti s jednou z náčelnických židlí, takže jsme ji prohlásili za radioaktivní a každý vkročivší do okolí pěti metrů si musel dát deset kliků. Místo toho, aby byla židle konečně v klidu, spustila se jakási nepředpokládaná minihra a v následující půlhodině padlo asi 500 kliků, pak se vydražila kůrka chleba s účinky neutralizující radioaktivitu asi za 200 kliků, kterou pak čerstvému majiteli stejně ukradl a sežral hyperaktivní Libor.

Tedyho úhlavní nepřítel

Výbava tábořiště čítala i jedno malé nenápadné pouzdro s ukulele. Brnky brnky brnky, ha ha ha, nikdo netušil, že pan muzikant Tedýs tento nástroj nesnáší. A tak jsme ho jednoho dne v kuchyňáku cíleně štvali, aby nám následně poskytnul plamenné projevy o hlouposti tohoto nástroje! Doufáme, že si příští rok Tonda doveze svoje a posuneme to na další úroveň!

Když už jsme u hudby, zastavme se na chvilku a politujme pana hlavního vedoucího, jemuž se letos vysmívali za jeho portfolio improvizovaných hudebních nástrojů! Hrál na dvě lžičky, na zavařovačku s rýží, na dva špalíky, pokusil se z velkého vrutu vyrobit triangl! Jaký tábor to má?! Styďte se! 🙂

Tebe vysadím tamhle, tebe zas tuhle! A všichni dohromady dneska nespí moc!

S takovou sestavou veteránů se toho nesmíme bát! V noci ze soboty na neděli se uskutečnil ambiciózní plán- nejdříve jsme vzbudili, zaslepili a rozvezli do vzdálenějšího okolí rádce skupinek, poté zvlášť zbytky skupinek. Každý rádce i skupinka u sebe měla pro případy nouze jeden mobil. Jejich úkol byl jasný- zorientovat se v okolí a dostat se co nejdříve zpátky do spacáčku.

Že to nebyl úkol jednoduchý je jasné- ale všichni to, třeba i s nějakou mírou pomoci, zvládli. Snad si z toho tedy odnesli, že z každé nepříjemné situace vede nějaká cesta ven ;- )

Kuriozitkou bylo, že šofér Tadeáš při otáčení na poli po vysazení předposlední skupinky posadil auto na bříško, se zadními koly bezmocně se točícími nad mělkým, ale dostačujícím příkopkem. Kolem druhé hodiny ranní se tedy vypravila s kamarádem Topikem, návštěvou vlastnící auto, záchranná parta hic! Excelentní aplikací znalostí fyziky druhého stupně základní školy Přemek vyzvedává břicho auta nad zem, pod zadními koly se staví mosty z prken a do té doby beznadějný Tedýs vyjíždí na silnici. Hurá!!!

Noční návštěvy

Z pondělí na úterý měl hlavní vedoucí nahlášený přepad skauty, kamarády našeho Toncka. Zároveň se spiknul Eda s Martinem a tajně se u vedoucích dožadovali povolení vyzkoušet si přepad na vlastní kůži. Protože jiná noc než pondělní, díky programu a rozřazení hlídek nepřipadala k úvahu, dostali jsme se do kuriózní situace dvou přepadových oddílů v jednu noc. Skautům jsem tuto skutečnost prozradil, našim klukům nikoliv.

První „Poplach!“ byl zaječen při uzření našich kluků, kteří se zamotaní do šátků a maskáčů plížili do tábořiště. Kritickou chybou ale bylo to, že si před plížením posvítili, sic červeným taktickým světlem! Nicméně co není v hlavě, je v nohách, utekli do bezpečí a následně se vrátili a přiznali porážku. Vše hemžení se odehrávalo velmi blízko skautského dvoučlenného komanda, které si užuž myslelo, že se na ně přišlo. Vzbudila se asi třetina tábora. Nejlíp se vzbudil asi Žluťásek v kuchyni, když jí u hlavy zařval opětovný poplach Přema, zápolící se zapnutím sandálů a nervózní z toho, že nikdo nevybíhá.

Druhý poplach se spustil o půlhodinku později. Vzbudila se necelá polovina. Z taktického koryta potůčku byla za moment vyvedena jedna skautka, pod sítí ringa chytil další mouchu náš pavouk Richard.

Bylo podezření že skautů je vícero. Rozespalé bludičky s baterkami (svítící s úžasem na Natana svazující jednu osobu a na hromádku našich táborníků – těžítek- na druhé osobě) bylo třeba stimulovat k probuzení ostatních. Tento těžký úkol napotřetí vyšel a byli jsme probuzení snad už všichni. V mezičase po Vanessce chci, aby z hangáru přinesla další lano- postupně přináší nejdříve nic, pak lanka na upnutí hangárových kolíků, potom gumicuky (nelze se ubránit srovnání se scénou ze Strážců galaxie II, kdy malý Groot přináší všechno možné, jen ne to co se chce)… No prostě všechno jde proti plánu.

Všichni jsou venku- kážu propátrejte okolí, může jich tu být víc! Rojnice a pročesejte to tu!

Deset bludiček se v jedné svítící grupě vydá pěšinkou ke studánce. No to snad ne, myslíte že si tam napouštějí vodu na čaj?!

Adrenalin, spousta pokřikování a vpravdě minimalistické oblečení (původně jsem měl v plánu sotva vylézt ze spacáku a nechat organizaci na rádcích a starších tábornících) si v chladné noci vybírají sovu daň a následujících několik dnů se se svým hlasem řadím k momentálně mutujícímu chlapeckému osazenstvu. Všechno má svoje pozitiva- ostatní mají několikrát za den důvod k úsměvu!

Tedýs a Natan- Krotitelé kobek

Neznali jsme všechny deskové a karetní hry, které jsme s sebou měli! Dílem i proto, že sponzorský dar čítající snad 6 her od brněnské Planety her jsme si vyzvedli v týdnu před táborem. Po libových obídcích od naší Žluti, Marušky a Hanky byl tedy čas pro „učit se, učit se, učit se!“

Něco se naučili vedoucí, něco rádcové, potom se vysvětlovalo mladším subjektům. Takový projektík dostali i Tedýs s Natanem. Hra nesla název Krotitelé kobek a šlo o zajímavou kombinaci fantasy hry a hry dovednostní. Ústředním motivem bylo vylepšování hrdinů a porážení zloduchů a monster pomocí hodu kostek. OVŠEM! Hody kostkou mohly a mnohdy musely být posíleny skrze ty nejroztodivnější pokyny k provedení hodu. Jedno odpoledne jsme tedy mohli sledovat tyjátr, s bohatými komentáři ústřední dvojice:

„Takže Zombiemátoha má sílu 15. Porazíme ho jenom, když použijeme naši postavu Škopkomily a vyjde nám hod červenou kostkou. Tak, já (Tadeáš) budu ležet na zemi na boku, budu mít zavřené oči, kostku budu mít mezi oběma dlaněmi u nosu, napočítám do tří, odrazím se ze země do vzduchu, ty mě Natane musíš drcnout do těch rukou, aby kostka vypadla, já na ni ještě fouknu, no a pak už stačí aby se odrazila od stěny krabice, nedopadla na pole s pastí a zároveň na ni byl symbol který potřebujeme. Jednoduchý!“

…to určitě nebylo, naštěstí (pro nás diváky) měla hra mechanismy, jak nezdařený hod opakovat… Několikahodinovou atrakci jsem si osobně moc užil, ale byl trochu zklamaný, že kluci už tuto hru jaksi nikoho naučit nechtěli!

Hraní na hrdiny

Jeden obzvláště plačtivý den jsme trávili hraním Dračí hlídky, což je v podstatě zjednodušený ekvivalent dračího doupěte. Každý ze skupiny si vybral z povolání válečník, čaroděj, kněz, zloděj a hraničář a šlo se vstříc dobrodružstvím v naší fantazii. Rozplétaly se podivné okolnosti přepadení obchodní karavany a smrti kupčíka. Příběh tak skýtal detektivní nádech, diplomacii, taktickou stránku, kreativní řešení situací i prostý závěrečný boj v jeskyni plné goblinů a jejich orčím náčelníkem.

Každá skupinka přistupovala k řešení situací jinak, nebyla nouze o zbabělé kouzelníky, válečníky s přebujelým egem, chamtivé a zákeřné zloděje… Prostě všechno jak má být! Snad jen vypravěč se nechal unést a místo 3×1 hodina se hrálo 3×3 hodiny…

Story jednohubky

Samozřejmě se toho událo mnohem víc, ale ne všechno lze natáhnout na samostatný megaodstavec! Tedy v rychlosti:

Martinův orientační nesmysl při hledání různých tras během výletu, závěrečky či šmejdění okolo tábora byl doprovázen častým skálopevným: “Tady jdem správně, na stoprocent!“. Dalším charakteristickým slovíčkem bylo jeho „Čičííí“ kterým neoslovoval jen kočky domácí, ani lepé osoby druhého pohlaví, ale úplně všechny, pokud si chtěl získat jejich pozornost.

Během městečka Palerma se Přema stal majitelem prasečí farmy a jatek, což z nějakého důvodu sklidilo nadšení mladšího osazenstva. Postupem času se stával více a více podezřelým, protože se nebál obviňovat potutelně se usmívající Hanku nebo další podivné osoby skrývající se během hry ve stínu. Nakonec byl u soudu nařčen z toho že nebohé zavražděné občany mele do karbanátků s prasátky!

„Lžíce spadla, lžíce spadla, Báře do odpadovky! Ríša pláče, mobil letí, tam kde to moc nevoní!“

Liborek je evidentně ještě ve vývinu a potřeboval na závěrečce hodně energie- při návštěvě obchodu si svěřepě kupuje deset rohlíků, kelímek nutely a pro jistotu ještě balení polomáčených sušenek. Asi že jsme zakázali ten Vitacit…

Těsně před závěrečkou nám onemocněli Kuba s Martinem. Snídani závěrečkového rána měli vskutku královskou až do postele, o další mňamózní chody se postarala Alča- krůtí vývar, chilli con carne… Není divu že se jim vzápětí udělalo lépe a mohli svým skupinkám v deskovkových duelech vydělat nějaké ty bodíky!

Závěrečka

byla v provedení dvouetapovém! První den byl po společném přesunu z tábora do Přibyslavi hromadný start, trať byla poměrně krátká- 8km k obci Pohled. Podle času ve finiši se pak startovalo druhý den 20km. Obě cesty byly samozřejmě prošpikovány stanovišti se zkouškami různých dovedností, navíc se nešlo po turistické značce, ale po značkách křídou malovaných! Bonusové bodíky byly za nalezení skrýší s kartičkami při cestě- zaznačeny opět křídou, popř. svázaným trsem trávy.

Po návratu do tábořiště nás druhý den čekalo dohrávání her, chystání táboráku v kuchyňském stanu, protože celou sobotu a neděli lilo jako z konve. Přijela nám vzácná návštěva Čápa a Honzy, opíkali jsme maršmelouny, zpívali jak o život! I masala byla!

Hraješ, hrajem, hrajeme!

Co si budem, formát celotáborovky v získávání bodů na bázi dobrovolnosti (pokud chceš mít body, sežeň si kamarády a hrejte o ně) není častý a trochu jsme z něj měli obavy. Nicméně čísla níže mluví jasně!

Celkem se událo cca 115 partií v různých 30 hrách! Některé partie trvaly 20 minut, některé 2 hodiny!

K 11 dalším hrám jsme se ani nestihli dostat!

Co se týče oblíbenosti- vévodily rychlovky Spící královny, které donesl Kuba, zahrály se celkem 9x. Následují Bumbum burrito a Kabo, 8x zahrány. Na bronzovém místě japonská hra Deep sea adventure, u nás zvána Ponorka, 7 partií!

Seznámek všeho co jsme měli, třeba se bude Ježíškovi hodit: Bum Bum Burrito, Bang!, Banánagramy, Catan, Citadela, Carcasonne, Dobble, 7 divů světa, Dominion, Dědicové trůnu, Draftosaurus, Dixit, Fantom, Junglespeed, Jenga, Jízdenky prosím, Kabo, Karty mrtvého muže, Krotitelé kobek, Karak, Kartografové, Kingdomino, Krycí jména, Mikromakro, Noe, Ponorka, Sankt Peterburg, Scout, Spící královny, Splito, Stezky slávy, Sushigo, Šachy, Tajuplné říše, Talisman, Talisman Harry Potter, Turboprší, Tiktak Bum. S obyčejnými kartami se pak hrál Farář a řada se u bratří Kubíků dostala i na klasickou námořní bitvu na čtverečkovaném papíře.

Téměř polovinu z těchto her si odvezli táborníci domů a doufáme, že probuzený zájem o tuto parádní oblast zábavy a dá se říci i seberozvoje, nevychladne!

V realitě jsme se pak dostali ke hrám St. Petersburg, Fantom, Carcasonne, Aktivity, Djenga, Dostihy a sázky, dále byly samozřejmě bodovány hry a soutěže nevztahující se k žádné deskovce, úklid, sportovní turnaje, závěrečka…

Nejúspěšnější skupinka byla letos Neznámý s/vůdce, s průměrným počtem bodů na člověka 91,3. Následovala skupinka Šmrncovní lidé (82,4) a No name (82)! Bylo to tedy dost těsné!

Dovětek k bouračce, o kterém mnohý neví!

Jak již bylo řečeno, celý závěrečný víkend nám propršelo. Kdo mohl, tak v neděli pomohl s balením, nakonec s napěchovanou půjčenou dodávkou zůstalo úderné trio Čáp, Honza a Přema. Dodávka ujela po absolutně nasáknuté louce asi metr a půl a pak už nic. Tři promoklí bahňáci se v místě se špatným signálem snaží dovolat tu do Brzkova, tu do Hrbova, zda by jim někdo nepřišel pomoct s traktorem. Za hodinku se loukou opravdu šine nablýskaný traktor brzkovského JZD.

Svérázný řidič nás vytahuje pozpátku (z půjčené dodávky si jaksi někdo půjčil tažné oko vepředu) a udává čápovi moudra (čtěte velmi pomalu a šibalsky): „Ono když hodně prší…Tak se to nacucá…A pak to klouže.“ Další jeho signifikantní verbální projev při odpovídání na Čápovy zvídavé otázky k procesu odtahu je „To je jedno…“, což zásadně doprovází mávnutím ruky. Čápova cesta s pánem v traktoru se tak zdá jako věčnost.

Za pár desítek minut jsme ale na polňačce, obdarujeme pána bakšišem a razíme si to do Brna přes Pikárec, kde je třeba uložit hangár. Spokojený, vodou naducaný vojenský stan se ale rozhodně nehodlá nikde nechat vláčet a po dvou hodinách úporného boje se napůl rozložen ve stodole směje vyčerpaným nádeníkům.

Náladu zvedá brněnský kebab na Hybešce a poslední štace je klubovna na Mendlově náměstí, kde je potřeba vyložit zbytek vybavení. Naštěstí příjde pomáhat Žluťa a Doubí a v sedm večer se loučíme.

A s vámi, čtenáři, se teď loučíme také! Rádi vás uvidíme již zanedlouho ve Stínadlech v Lipníku nad Bečvou, 20.-22.2023. Kdo nemůže nezoufá, ještě něco bude na jaře a železnou jistotou je tábor v roce 2024 😉

Kompletní fotogalerie z tábora: https://rajce.net/album/2dQHXqrBk76OoCbq

Štítky:
· ·
Přema

Dlouholetý vedoucí táborů SPJF a organizátor klubovních akcí a srazů.

Napsat komentář