Kurz přežití pro mladé ve věku 15 až 26 let patří mezi nové akce SPJF, které mají této dosud spíše opomíjené věkové kategorii nabídnout výzvy odpovídající jejím schopnostem a zkušenostem. Účastníci se v něm ocitli v roli cestujících, kteří přežili leteckou katastrofu, zůstali bez spojení mimo dosah záchranářů a museli se o sebe postarat sami – jen s oblečením, které měli na sobě, kapesníky, trochou soli a lupou.
Kurz přežití je jednou z akcí pro SPJF, kterými chci oslovovat dříve spíše opomíjenou věkovou kategorii od 15 do 26 let. Cílem je nabízet jim výzvy, které budou odpovídat jejich věku a zkušenostem. Právě projekt přežití považuji za vhodný k rozvoji tábornických schopností a sebedůvěry, která je nutná pro zvládání vypjatých situací, které mohou souviset s pohybem v přírodě. Pro mnohé šlo o náročný kurz, ve kterém byli vystaveni hodinám únavy, hladu, chladu, nepohodlí a nedostatku spánku.
Primárně šlo o nácvik nalézání zdrojů vody a jídla v přírodě a způsobů jejich úpravy, důkladné prohloubení zkušeností s rozděláváním ohně v nejrůznějších podmínkách a nejrůznějším způsobem. Účastníci výzvy se stali cestujícími, kteří přežili leteckou katastrofu. Vzhledem k tomu, že dopadli na zem pouze s malým dílem trosek, se záchranáři zaměřili na hlavní díl letadla a oni zůstali opomenuti, bez spojení a museli se o svou záchranu postarat sami. Přeživší se rozdělili do skupinek o třech až čtyřech osobách. Taková skupinka má mnohem vyšší naději na přežití než velké a různorodé skupiny. Každá skupina také dostala svého virtuálního zraněného, o kterého se musela starat.
Na počátku tedy skupinky měly pouze oblečení, které měli při pádu letadla na sobě a dále pak kapesníky, trochu soli a někteří lupu. S tímto základním vybavením pak museli vydržet hodiny. Až mnohem později jim osoba, která prohledávala pole trosek vydala postupně další nálezy, většinou to byl nůž, nádoba a kus igelitu. Mohli také zkoušet nalézat a používat střepy nebo vhodné dřívější odpadky.
Prvním úkolem byla teorie zvládání stresu spojeného s pádem letadla, šokem, zraněním a panikou alespoň části cestujících. Následovala praktická ukázka. Poté si všechny skupinky vybudovaly úkryty, připravily signalizační ohně a pokoušely se rozdělat oheň pomocí lupy. Bohužel slunce spíše nesvítilo, takže nakonec pomohl až nález křesadla a navázání kamarádství s březovou kůrou. Prvním nápojem byl smrkový čaj z vody z rybníka a krysí studánky. Na první jídlo si museli účastníci počkat mnohem dále, nalezené zrní ani trnky příliš nikoho příliš nenasytilo.
Na druhé straně vypuštěné části rybníka byl objeven spacák, skupiny se však k němu musely propracovat hlubokým bahnem. Nakonec se podařilo a v každé skupině byl jeden spacák, což bylo maximum pro celý kurz. Navíc byli nalezeni na břehu rybníka šneci, kteří pak byli upraveni do poživatelné podoby, až na výjimku však nadšení nevyvolali. Špenát z kopřiv byl opravdu mnohem chutnější.
Rozdělání ohně na hladině rybníka se neukázalo být takovým problémem jako chycení, zabití a vyvržení slepice. Každá skupina měla svou a večerní opékání se stalo jedním z velmi příjemných částí. Bohužel jsme se bez baterek nemohli přesvědčit, zda jsou pořádně dopečené. Nadešla dlouhá a studená noc, při které navíc musely být drženy hlídky, abychom mohli leteckým záchranářům signalizovat svou pozici. K zapálení trojice ohňů, které udávaly směr k našemu tábora nakonec v noci dvakrát došlo. V prvním případě však nebyl splněn časový limit, to se podařilo až při druhém průletu o řadu hodin později.
Snídaní byly placky z primitivně namleté mouky a k tomu vařené trnky. Následoval zrychlený transport raněného k přistávací ploše a mezinárodní signalizace pro leteckou záchranu – pažemi a tělem vytvořené písmeno Y, které znamená, že skupina žádá o záchranu (Yes, help needed!).
Zbývá dodat, že až na jednoho účastníka, kterého přemohl noční chlad, dokázali všichni účastnici kurz úspěšně dokončit. Další výzva je již připravena, čekejte ji na jaře 2027.
Winoga