Tábor, který vzbuzoval pestrou paletu pocitů již měsíce před svým začátkem!
Vše začalo zvědavostí, neboť letos jsme měli vyzkoušet nové místo – hájenku na Kosové u rybníka Hrachovce, blízko vesnice Jackov a města Moravské Budějovice. Lokalita slibovala dobrou dostupnost, blízkou kvalitní koupačku, bezprostřední zdroj pitné vody, skvělou komunikaci s maximálně vstřícným majitelem (což je pan Vláha, dědeček naší Dorotky a Báry, které u nás letos byly už podeváté!), zdravé smíšené lesy v okolí a také extrémní výhodu v uskladnění veškerých táborových věcí přímo na místě.
Brzy přišlo i první znejistění v podobě neúspěchu při domluvě s panem zemědělcem, který vlastní louku hned vedle hájenky na které jsme původně měli být. Alternativou (a nakonec i finálním řešením) byl přesun tábora přímo na dvůr starého stavení. Mně, jakožto hlavnímu vedoucímu, se tehdy honily hlavou myšlenky – není to příliš mastňácké, být obklopen stodolou a několika, byť opuštěnými, budovami? Vlezeme se tam? Kde bude ringo? Jak se v tom prostoru popereme s vařením a uskladněním potravin, nářadí a herních pomůcek, když nebude místo na hangár? Jak moc je vytížená blízká silnice spojující dvě vesnice, nebude nás rušit?
Nicméně to už jsme byli v dubnu, kdy už je prostoru na změny málo – informace rodičům rozeslané, přepady už si hledají víkendové spoje, Eda už si svědomitě brousí táborový žabikuch… a navíc – přes všechny nejistoty ve mně ohledně místa převládal silný pozitivní pocit potenciálu – letos nás bude trochu míň, nemusíme tedy stavět všechno, ta stará stodola je parádní, zastane hangár a neukradne nějak významně z „táborového“ pocitu“…tým vedoucích je už pořádně zkušený, co nenapadne mě, to napadne jistě je! Hergot, kdy jindy vlastně zkusit tábořit ve starém stavění než letos, s tématem hrdinných výsadkářů v protektorátu Čechy a Morava?!
Znejistění tak bylo brzy vystřídáno – byť opatrným – těšením se a také pocitem výzvy. V květnu se pak k tomu však přidala ještě nervozita spojená s vidinou stěhování – spousta materiálu a věcí, které jsme měli uskladněny v milovaném Pikárci ve stodole a na starém tábořišti, si musely najít cestu na jih Vysočiny. Největší vrásky způsobily týpákové tyče, některé mají hrubě přes 10m a pro převoz náklaďákem jsme museli vybrat jen část (v několika případech i doslova pouze část tyče) – což ale, kamarádi, otevírá prostor pro jarní setkání v hromadě pilin a vůni pryskyřice – bude potřeba obstarat tyče nové!
Květen a červen navíc strašily většinu našeho vedení obdobím maturit a přijímacích zkoušek na VŠ, případně přímo zkouškovým obdobím. Nějakým zázrakem se to ale povedlo skloubit a tuny materiálu si našly cestu díky Tedýsovi, Marušce, Hance, mé maličkosti a šikovnému závozákovi Honzovi, který se vrátil po dlouhých letech za volant „velké krabice“ jen kvůli nám!
Do stavěčky byl čas vyplněn poctivou přípravou na celotáborovku – četl jsem články od skvělého historika Eduarda Stehlíka a čerpal z mnoha dalších zdrojů. Cítil jsem zodpovědnost za téma – chtěl jsem to s týmem odvyprávět tak, aby si to děti užily, ale zároveň trochu vnímaly i těžkou situaci tehdejších obyvatel protektorátu, statečnost našich vojáků, odbojářů a obyčejných lidí… a nakonec nějak přidat i střípky nejtemnější stránky doby – vládnoucí režim, nedůvěru a všude číhající zradu.
La Stavěčka
- července, tedy v pátek, se do tábořiště vydala mocná skupina stavěčkářů z Brna: Žluťásek, Hanka, Julie, Natan, Přema a posily rekrutované ze starších táborníků: Eda, Tonda, Martin a Richard. Poslední řečený čahoun sice ještě táborem ověřený nebyl, ale díky svému vysokému věku a pevnému přátelství s Martinem mu nezbylo nic jiného, než přejet tři čtvrtě republiky a přiložit ruce k dílu. Nejdéle si jeho pomoc budou pamatovat jistě ringo kroužky, které nejspíš zůstanou nafouknuté ještě tak dvě stě, možná i tři sta let!
ČD a další dopravní společnosti nám rozhodně nepřipravily cestu nudnou. Z Brna náhradní dopravou do Náměště, tam nasedat na vlak a hurá do Třebíče. Tam jsme museli nechat táborový bicykl, jelikož ani se vším charismatem jsme nedokázali oblomit orukavičkovanou řidičku autobusu – bylo vlastně velké štěstí, že jsme krom kola nakonec nenechali na zastávce i pár svých zubů. A Antoníne: ten platební terminál stojí padesát tisíc, ty zlotřilecký vandale!
Z Jackova pak už šlo všechno hladce – sluníčko nás tlačilo hezky na asfalt a po tíhou horka a batohů jsme byli rádi, že je to procházka pouze dvoukilometrová. Nákupčí četa, ponechaná v Moravských Budějovicích za účelem nákupu bašty na stavěčku, si sice cestu mazaným využitím série zkratek nejen zpestřila, nýbrž i protáhla, ale na posledních sto padesát metrů již spokojeně složili bagáž do vozíku, který pro ně byl vyslán a skoro celou cestu – bez zkratek – si dal tam i zpátky prázdný. Alespoň měl chudák, po té celoroční pauze, také trochu povyražení.
V průběhu víkendu přibyl nejen šoféris Tadeáš – hned v páteční večer k nám zavítal a bouří prošel David z Mravenců, člen legendární rodiny Forró z České Skalice. Členové famílie a klubu Mravenci halekali a brázdili lesy s dřevěnými meči společně s nynějším hlavním vedoucím, ještě když jim všem teklo mléko po bradě. Polena večerních ohníčků tedy byla prokládány veselými společnými historkami z počátku tisíciletí.
Postupně jsme postavili tři týpí a kuchyňák, umyli jsme nádobí, vytřídili neopravitelné a nepotřebné po stěhování, přeskládali věci ve stodole (její úklid pak pokračoval během celého tábora a byl završen Tedýsovým úsilím s hrábičkama – byla z toho takřka japonská zahrada). Dřevěná stavba nabízela stín, chiropraktické spaní na kamenech, jídelnu, ale taky místo k poslechu historický audionahrávek nebo vojenskou opičí dráhu. Jako meditační místnost ji pak rád používal Robin.
Žluťa zavelela k uspořádání perfektního kuchyňského koutu pod stinnou stříškou, odkud jsme později měli parádní výhled na všechny darebákoviny na náměstíčku. V průběhu tábora jsme také objevili těžká kamínka, sehnali k nim rouru a měli tak příruční ohřívač na kávu.
Čest a uznání si zaslouží tvrdá četa kopáčů tvořená naší omladinou – Tondou, Edou, Martinem a Ríšou. Odpadovka, vsakovačka (tam se podílel i David), dvě latríny…hlínu za ušima jsme pak dostávali pryč v sobotu večer při testu rybníka!
Vítejte na Kosové!
Pondělní dopoledne zažívá hájenka slet táborníků, někteří z nich ovšem dorazí až v pozdějších dnech. S ohledem na celotáborovku se rozdělují na několik výsadkových skupin:
FALCON: Tonda, Richard, Šimon, Filip, Filipka
HURRICANES: Bára, Eda, Vincent, Hugo, Matouš
FIRE BUSH: Dorotka, Martin, Kuba, Robin, Vanessa
Dlouhou dobu ještě počítáme s přítomností naší slovenské stálice Marka, ten nám ovšem zmoudřel a jeho prorážející trojky a nasazená medikace mu nedovolily přijet.
Vzduchem se vznáší otázka, kolik že na táboře vlastně máme rugbystů. Je pravdou, že díky jistým konexím s brněnskými kluby Rugby Akademie a RC Brno Bystrc je na táboře osm aktivních hráčů z obou klubů. Prognóza říká, že po letošním úspěšném vyzkoušení tábořiště by to příště mohlo klidně být okolo patnácti.
Zároveň se jedná o historickou převahu chlapců – 11:4 – a to se tři z dívky dostavily postupně se zpožděním v řádu dnů.
Poprvé jsou s námi Richard, Šimon, Filip, Hugo, Matouš a Robin. Přijetí našich luxusních latrín proběhlo nadmíru dobře, s táborovým jídlem se (po pár porcích) poprali kluci také, spaní v divočině problém nedělalo, hlídky také ne, snad až na jedno Richardovo zaspání. Co jsme místy museli řešit byla absence chuti k práci a inklinace k zbytečnému používání mobilních zařízení. Příště přijdeme s košíčkem na mobily dříve!
Celotáborovka
První tři dny trávily naše týmy ve velké Británii výcvikem. Pod dozorem majora Simona Overthinka, poručice Mahoniové a agenta přezdívaného „Brejlovec“ zažili českoslovenští výsadkáři dva a půl dne tvrdého drilu, fyzické dřiny a osvojování či pilování dovedností. Namátkou jsme potichu likvidovali cvičné cíle pomocí střelby z luku, házeli granátem na atrapu bunkru i do dálky, absolvovali náročnou opičí dráhu ve stodole, běželi tříkilometrový okruh, během kterého bylo nutno se dívat po papírcích s tajným textem a hlásit jej vysílačkami centrále…došlo i na štafetový plavecký závod, ve kterém na své kvality poprvé ukázal nový a nejmladší táborník Hugo a zcela si urval závěr závodu pro sebe. Z rovnocenných startovních podmínek totiž oproti větším plavcům nezaváhal ani vteřinu a nekompromisně v cílové rovince zvítězil!
Dále došlo i na simulaci plížení se skrz nepřátelské jednotky a také úprk jedince před skupinou pronásledovatelů – hra na černého vlka.
Ve středu v noci pak nastal čas Č – naši vojáci nasedli do řvoucích letounů a namířili si to přes Dover a Calais do ohrožené matičky země! O této významné noci se dočtete později ve zvláštním odstavci.
No a od čtvrtečního rána jsme již operovali v Československu. Bylo potřeba navázat komunikaci s Londýnem (odkud k nám informace nejčastěji došly rádiem/vysílačkami) a identifikovat a spolupracovat s místním odbojem a dalšími výsadky.
Herně to bylo tak: všechny body z her měla skupinka možnost přetavit v akce odboje a protiříšskou činnost.
Zpravidla tedy: rozšiřovala svůj vliv na mapě protektorátu, dále proběhl nábor pomocníků (mince s hodnotou 1-2 a potom kostky 4-6-8-10 stěnné) a karty intrik, které s hozenou kostkou můžou různě manipulovat (otočit kostku, +-1, přehodit…).
S pomocníky a intrikami tedy skupinka losovala určitý počet karet akcí odboje (podle vlivu na mapě), na každé z nich pak hodem kostek a intrikami měla dosáhnout přesného čísla.
Za splněné karty odboje pak skupina získala nejcennější body, rozhodující o pozici v žebříčku výsadků.
Výsadek skupin FALCON, HURRICANES a FIRE BUSH
Bránou do ostré akce se tedy pro nás stala noc ze středy na čtvrtek.
Představte si, že sedíte v temné místnosti v Anglii, někde letišti. Po čekání, které mohlo trvat deset minut, ale i hodinu, vás někdo bere za rameno a oznamuje vám, že je ideální čas, že bombardér Armstrong Whitworth Whitley Mk.V je připraven. Možná je to výjimečně temnou nocí, možná nervozitou, ale skoro nic nevidíte. Důstojníci vás doslova posadí do nepohodlného prostoru letounu, tady rozhodně žádné měkké sedadla nenajdete. Na hlavu vám vrazí přilbu.
Za moment už to kolem vás hučí, všechno se otřásá, vrže, uvnitř cítíte tah – letíte. Slyšíte komunikaci pilotů – mluví anglicky – snad říkali deset minut do místa seskoku?
Kdosi z vašich českých spolubojovníků říká „Přelétáme hranice!“ Vzápětí se ale ozve střelba protiletadlových kanónů. Není pochyb o tom, co je jejich cílem. Vzduchem lítají střepiny a možná i drsná slova vašich kolegů. Jestli to předtím házelo a hlučelo, bylo to nic oproti současnosti.
V řevu motorů slyšíte něco o tom, že jeden z motorů začíná vypovídat službu, ale také upozornění že už jste nad cílovou lokalitou. Opět vás navádějí nějaké ruce, instinktivně víte, že vás berou ke dveřím, kudy vyskočíte. Padák máte nasazen, zbývá krok do prázdnoty.
Chvilka ve volném prostoru, neutuchající exploze kolem vás. Nečekaný, ale poměrně měkký dopad…vzápětí cítíte, jak na vás dopadá váš padák, je třeba se z něj rychle vymotat.
Jako by vám někdo z očí sundal šátek, začínáte rozpoznávat povědomé obrysy louky obklopené lesy. Sotva se rozkoukáte a stavíte se na nohy, někdo vám rázně pomáhá. Až nyní vám dojde že hluk je pořád tady, jen trochu jiný – seskočili jste do pekla. Němci jsou blízko.
To vám někdo zrovna teď řve do ucha, spolu s jednoznačným pokynem: „Seber se sakra a utíkej, tudy!“
Nečekáte na nic a utíkáte po cestě k temnému lesu pod křižujícími světly zaměřovačů. Jako o život.
Tak přesně tohle mohli zažít naši táborníci. Nevěříte? Věřte 😉
Výlet Litohoř–Moravské Budějovice
Hned čtvrtečního dopoledne se všechny tři výsadky vydaly kontaktovat Oldřicha Novotného, spojku s odbojem. Podle instrukcí exilové vlády měl působit v blízké Litohoři, nicméně tam jsme důkladným pátráním zjistili, že je „propálený“ a že by mohlo pomoct tajemné „H“ v MB. Kdo a kde by to ale měl být?
Někoho naštěstí napadlo, že pro tento případ nouze by mohla posloužit jeskyně nedaleko Litohoře, která měla býti tajným místem pro předávání informací mezi odbojáři. Bystrčtí rugbysti zjistili, že v Litohoři byli loni na soustředku a že to tam znají jak svoje boty! Střihli jsme si i rychlozdolávání slaměného pevnosti – protože prostě nemůžete s tak atleticky zdatnou společností jen tak minout obrovský stabilní kvádr slaměných balíků!
Cestu do jeskyně nám kulometnou palbu sluníčka usnadňovaly litohořské nanuky a vychlazené ZONky. Na druhou stranu bylo třeba pořád dávat bacha, protože úskočná Hanka hlásila POVODEŇ, NÁLET a BOMBU, na což museli výsadkáři patřičně fyzicky reagovat (Hanka si asi původně myslela, že hru jenom vedoucím připomene a příkazy bude dávat někdo jiný, aby zůstala za tu hodnou a oblíbenou vedoucí, co nalívá čajík a sype eidam na těstoviny, ale nenene!)
V jeskyni jsem si dali dvě a dvě dohromady – mezi křídou psanými, šifrovanými texty a obrázky jsme v záplavě vzkazů turistů a německých liebesbriefů našli potřebné informace – musíme hledat Hildu u kostela v Moravských Budějovicích!
S touto informací výsadky doklusaly do zmíněného městečka a v pozdním odpoledni postupně objevovaly odbojáře po odbojáři. Pozor si museli dát na všímavé bonzáky a členy Hitler Jugend – starší táborníky Tondu, Báru a Dorču!
Po náročném pochodu a poznávání města všem píchl hodinový rozchod na jídlo – buď se najíš z táborového proviantu, nebo si odskoč na kebab. Oficíři zamířili naopak na indickou, posíleni o návštěvu Matěje. Zde se o zábavu a skupinový facepalm postaral Tedýs, který, nepřítomen, vyžádal fotky CELÉHO menu a požadoval objednání, aby po svém příchodu mohl zasednout k hotovému. Po celé této náročné akci a napjatém čekání se pak nakonec rozhodl pro zcela netradiční a nefádní a budějovickoindickou „jedinečnost“ Butter chicken! Všem přísedícím u stolu je po nahlášení jeho rozhodnutí protočily bulvy minimálně o 720 stupňů.
Vraťme se ale k seriózním věcem. V čase 20:00 zachrčel v rádiu Londýn, který sdělil výsadkářům, že někdo v budějovickém odboji je „krysa“. Vzhledem k tom, že se s ním nejspíš v posledních minutách potkali, je nutné jej do hodiny vyhmátnout a zlikvidovat, než donese teplé informace o výsadkářích gestapu.
Z této plánované hry se neplánovaně vyvrbila velká příležitost pro ponaučení a atmosférická bomba – vše vysvětlíme.
Totiž, odhalování krysy bylo postaveno na výsleších a sledování všech odbojářů. Problém byl, že každý z nich měl na každého dalšího ze skupiny informace znepokojující, či přímo kompromitující. Lže ale někdo? Skrývá někdo něco? Nesnaží se krysa špinit další?
Je to Hilda, mající tolik německých předků a se podezřelý přístup k laskominkám? Nebo Nikola, potrhlý válečný veterán, kterého čtyři roky po Velké válce nebylo k nalezení? Anežka, která je uklízečkou na gestapu, pyšní se copy německých dívek, je nezdravě odměřená a hlavně – tvrdohlavě odmítá pít české pivo? Možná Tomas, výřečný mladý sukničkář, vlastnící spoustu německé literatury a mající podivné noční procházky, snad pro poštu? Nebo snad přímo hlava odboje, ochmelka Prokop, též veterán, často bitý na gestapu, odkud však pokaždé, jakoby zázrakem, vyvázne jen s modřinami?
Na celou kooperativní akci byla pouze hodina, poté se výsadky měli dohodnout na tom, kdo je vynašeč. Podle odposlouchávané konverzace z vysílaček byla první podezřelou Anežka, protože „jsme si na devadesát procent jistí že je to ona, je taková divná“. Nikolu se jala vyslýchat a legitimovat dokonce i místní městská policie – asi se jim nelíbilo, jak se v dobovém oblečení požitkářsky slunil na lavičce. Povalujícího se Prokopa dokonce výsadky horkotěžko našly. Naopak Tomase našli všichni, dokonce i několikrát, ale vůbec nikdo se neodhodlal ke kontrole dopisů, které si nadmíru opatrně a nenápadně chodil schovávat do schránky opodál…a to byl kámen úrazu.
Ve 21:00 dali u místního parku výsadkáři hlavy dohromady a nějakou formou demokracie došli k označení Nikoly. V temném parku, osvíceném pouze žlutými lampami, sdělili celému odboji své podezření i rozkazy z Londýna…tedy, většina klopila oči k zemi a mluvení nechali na Tondovi, kterému se snažil pomáhat bratr Eduard.
Marné bylo Prokopovi, že se za kamaráda chtěl zapřísáhnout, marné bylo Nikolovo obhajování, že jeho srdce patří české vlasti. Výsadkáři neustoupili a tak členům odboje nezbylo nic jiného než podlehnout autoritě, složit a odzbrojit řvoucího Nikolu, zavést ho na krytý dvorek za zídkou a vykonat rychlý, devítimilimetrový soud.
Tento moment máme zaznamenán na videu a kdo neviděl, jak na rozjařené a mnohdy lehkomyslné výsadkáře náhle sedne temná deka dramatického okamžiku, neuvěří. Bezprostředně po výstřelu ještě začnou hrát vážné varhany zpoza další zídky, kde se zrovna koná promítání nějakého filmu…to nevymyslíš.
Odpověď na otázku, zda byl Nikola opravdu spolupracovníkem gestapa, necháváme nevyřčenou. Výsadky čeká rychlý běžecký závod ve skupince temnotou zpátky na statek Kosová, který je jejich útočiště.
Museli jsme si nechat projít hlavou, jak závěr této hry uchopit a prodat, jak pro poučení, tak pro další zážitky. Dalšího dne přes den zkoumáme proces volby „donašeče“ a jaké z toho mají táborníci pocity. Večer u ohně vše vyvrcholí čtením Nikolova životopisu, kde odkrýváme jeho pohnutý osud, vyvracíme nesprávné domněnky vykonstruované na jeho výslechu a již je všem jasné, že ukázali na pravého vlastence, ač samorosta. Krysa unikla a v nejbližších dnech lze očekávat problémy.
Pozn.: V návalu adrenalinu se po popravě Nikoly v MB hlavnímu vedoucímu podařilo u kostela zapomenout zbrusu nové vysílačky i s originální kufříkem. Naštěstí kufřík i s obsahem díky nějakému dobrákovi doputoval na blízkou služebnu MP, kde ho pak náš milý Matěj vyzvedl! Uff!
Výňatky z dalších menších her a aktivit
Páteční dopoledne jsme strávili hledáním a deaktivací rozbušek náloží v našem „velíně“. Později jsme vyrazili k vodě, kde jsme sehráli snad čtyři hry – závod v aportu tenisáku, štafetu v plavání se zbraní nad vodou, plavbu na táborové pálavě a totální masakr v týmech proti sobě, kde úkolem bylo přihrávkami dostat přes své členy ringo nebo tenisák až do brány, kterou představoval hlavní vedoucí. Tento souboj těsně vyhrál FIRE BUSH, záslužný byl zde hlavně výkon Robina a Vanessy.
Během první půlky tábora a víkendu jsme sehráli turnaj v badmintonu, ringu, vyzkoušeli jsme si i novou indiacu, bodovali jsme úklid, stříleli ze vzduchovky a znova z luku na větší vzdálenost (parádní souhru rukou a oka předvedl Antonín, Richard, Filipka, Kuba a Robin, ještě o kousek přesnější byl však Šimon!), schovávali se na malém prostoru v lese před očima německé hlídky (tato jednoduchá hra u tábornictva sklidila nečekané ovace).
Za zmínku určitě stojí velká stanovištní hra nachystaná mladší části vedení, kde v rámci různých úkolů výsadkáři vysvobozovali vojenské zajatce (plastové vojáčky využitelné v další hře). Vypomáhal jsem na stanovišti, kde Tedýs představoval velmi slepého, schizofrenního a zároveň velmi záludného gestapáka, ke kterému se museli výsadkáři doplížit skutečně bez prasknutí větvičky – což může být v poměrně mladé smrčině celkem problém. Napjaté chvilky Mr. T vyplňoval českými průpovídkami s velmi silnou německou dikcí a někteří tak museli stanoviště opustit ne kvůli větvičkám, ale vlastnímu smíchu.
Vojáčky jsme pak využili v následující, nečekaně dlouhé hře, kdy si své vojsko každý tým vyskládal na hranu stolu a následně se na střídačku snažili cvrknutým plastovým víčkem vyhladit co nejvíce soupeřových sil. Jednoduchou hrou trávil dlouhé dětské chvíle už hlavní vedoucí se svým otcem, takže díky za námět, tati!
Dřevařskou štafetu letos nahradila zkrácená verze – řezaly se na rychlost co nejpřesnější koláčky z místní všudypřítomné listnaté tyčoviny.
Nová štafeta se objevila ve formě štafety plynové (s fazolemi nesouvisející): vytyčenou trasu bylo potřeba zaběhnout s plynovou maskou a přilbou na hlavě. Uprostřed trasy byl papír s velmi zákeřnými slovy, které človíček musel zahlásit do vysílačky – stále s plynovou maskou na obličeji. Zkusili jste si někdy, udýchaní a s takovou maskou, do vysílačky srozumitelně vyslovit třeba heterostylie, amygdala nebo daktyloskopie? Doporučujeme!
S další vojenskou tematikou byla třeba aktivita první pomoci a transportu raněného na improvizovaných nosítkách. Využila se i morseovka, kdy bylo potřeba rozluštit seznam věcí a ty pak vysílajícímu co nejrychleji donést.
Granáty jsme využili ještě jednou a to v královské disciplíně hodu na pohyblivý terč. Ukázalo se, že prohodit granát kutálející se obručí vůbec není tak jednoduché, jak to vypadá! 😊
Razie Gestapa
Nedělní nocí se rozlehl štěkot psů a Hilda přišla s varováním na poslední chvíli: „Přichází gestapo, utíkejte!“ Zpoza rohu se jí v patách vyloupl zrádný Tomas a střelil ji do zad; to už si však většina do lesa prchajících výsadkářů nevšimla. Za ním už k hájence kráčely nesympatické, ozbrojené postavy v dlouhých černých kabátech a kloboucích.
Uprchlíci se dali dohromady na nedaleké lesní mýtině. Po spojení s velením zazněly jasné instrukce – propližte se zpátky do tábora a zajistěte důležité informace a důkazy, kterých se gestapo nesmí zmocnit! Stačilo se podepsat na tři papíry při svíčkách, různě rozmístěné po táboře – ve stodole, v kuchyni a v jedné ze starých budov. Tou dobou už se ale tábor hemžil Němci – dokonce si s sebou snad přivezli kapelu a vyhrávali k hledání svou muziku!
Někdo se snažil být jako chameleon, někdo chtěl volným prostorem proběhnout a schovat se v křoví, za stanem či dveřmi stodoly. Někdo si na tuto misi vzal svítící boty, které barevně blikaly při každém došlapu (Filipko?!). Jiný zařinčel na ešusy, aby strhl pozornost na sebe a uvolnil cestu pro ostatní. Mnohokrát a mnohokrát jste v lese či na polňačce cestou k mýtince mohli vidět táhnoucí se mrtvoly, které se vracely oživit.
Atmosféru umně dokreslovaly štěky různě obstojné němčiny z úst gestapa. „Hans, alles gute?“ „Jááá.“ „Kamaraden, komme Marmeladen licken!“ „Ja das ist gut!“ „Wo/Wer sind sie?“ „Halt, hande hoch!“ či tišší, zoufalé „Wie ist mein Name?“ a „Au, meine Schuhe sind zu klein…“ se tak nesly nočním tichem a pomáhaly alespoň v lokalizaci nepřítele.
Tonda si sice tuto hru užil, nicméně mu jaksi nepřálo štěstí. Měl nejvyšší oživovací frekvenci a na konci nula podpisů… Zatím Eda měl podepsáno všechno brzy, čekal na mýtince a poslouchal, že se „má s těma jeho kompletníma podpisama jít bodnout“
Všechny tři důkazy se podařilo zajistit Matoušovi, Hugovi, Vincentovi, Edovi, Kubovi a Robinovi. Dva ze tří podpisů pak v této nelehké hře zvládli Filip a Vaness.
Z pozdějších ohlasů se právě tato hra, vzniklá z výletového finálního rozhodnutí, zařadila mezi letošní top trojku, jak mezi táborníky a vedoucími, tak i přihlížejícími návštěvami.
Operace Anthropoid
V pondělí přišly pokyny z Londýna: pomáhat výsadku ANTHROPOID. Pomoc spočívala ve vytvoření falešných legitimací a lékařské dokumentace (protektorátní policie by měla určitě k zdravým mladým mužům, procházejícím se v pracovní době po ulici, mnoho otázek!), sestavení samopalu STEN a granátu. Vzhledem k tomu, že páteční dopoledne bylo poměrně deštivé (jinak se nám déšť letos nadmíru vyhýbal!) byla tato pokoutná práce ve stodole ideální aktivitou. V manuální práci všechny výsadky svou důkladností a zručností převálcoval FIRE BUSH, až na výrobu samopalu Sten, kterýžto Antonínův byl praktický k nerozeznání od originálního zadání a šikovný chlapec si na něm alespoň spravil náladu po neúspěchu z předchozí noční hry.
Za stálého krapotu se udála další část spolupráce: kontakt z Pražského hradu pan Šafařík nám totiž v několika dílčích zprávách zašifroval trasu RH z jeho domova do práce. V táboře zůstal z každého týmu nejvyšší důstojník, zbytek se rozběhl, popřípadě na bicyklu rozjel, do okolí. Tito vyslanci měli úkol najít rozstříhanou mapu, kde byly puntíky označující onu trasu. Přes vysílačky nebo vlastními silami pak měli zpravit svého důstojníka o jejich poloze a ten měl zanést vlastní puntíky do vlastní mapy. Postupně se mu tak na této mapě zkompletovala celá trasa, více či méně přesně. Šlo o rychlost kompletace i přesnost.
Náhodou vedla trasa příhodně přímo kolem hájenky. Nicméně pro vykonání úkolu a odstranění RH, kata českého národa, by se nám hodilo, abychom řidiče donutili odbočit z přímého směru – a ideálně ho přimět, aby v zatáčce zpomalil.
Většina kluků se stará o vyrobení mobilních zábran, kterými bychom zablokovali silnici. Holky zase pracují na velké ceduli s německým nápisem, informujícím o objezdu přes Litohoř.
Za pár desítek minut přichází Gabčík(ová) a Kubiš. Provedou rychlý brífink k akci: na třech výsadcích je zablokovat silnici a schovat se, všechno těsně před tím, než na křižovatku přijede auto Obergruppenführera SS.
Poté už berou věci do svých rukou – Gabčík si na lavičce pod kabátem schovává samopal Sten, Kubiš v tašce třímá granát. Ovlaječkované auto (nezvykle moderní!) přijíždí, ze zadního sedadla se kdosi vyklání a sleduje ceduli – je to on, Heydrich! Řidič zatáčí doprava a v tom mu před vůz skáče Gabčík s přichystaným samopalem! Nic se ale neděje, kdo by řekl, že dřevěný samopal selže! Kubiš to zkouší s dřevěným granátem a ozve se pecka jako z děla!
V naší verzi řidič Klein šlápne na plyn a s bledým RH odjíždí směr Litohoř. Kubiš křičí ať se rychle odklidí zábrany a všichni se rychle ztratí. Alespoň druhá část povelu je pro trochu zkoprnělé přihlížející výsadky zpracovatelná a tak nechávají barikády v prachu na pospas a ženou se zpět do bezpečí.
Po této příběhové vložce si odvedeme oslepené táborníky do tajemné krypty, kde si poslechnou patnáctiminutovou nahrávku o světoznámé úspěšné operaci Anthropoid a hrdinech, kteří za ní položili život.
„My jsme Češi, nikdy se nevzdáme!“
Dvoudeňák
Vyhněme se názvu závěrečka, tou jsme totiž letos nekončili!
V úterý dopoledne bereme svých pět špendlíků a šlapem si to pěkným počasím na jih. Museli jsme totiž opustit základnu – přece jen tam už bylo trochu heiß.
Cestou necestou lačníme po obědu v restauraci, ale tu je zavřená, tu je otevřená v čas kdy tam nebudeme, další se tváří jako otevřená, ale majitel má dnes operaci, tak mu aspoň na nemocniční lůžko do telefonu popřejeme hodně zdraví a pokračujeme.
Trn z paty vytrhává až obídek v Bítově. Maso a brambory padají bez ozvěn do nekonečných žaludků, Robin dojídá třetí talíř a jeho výraz, oči i postura na židli rozteklého těla říkají, že již není v této galaxii, je už v nějaké jiné – nejspíše taky bramborové.
Po nášupu jdeme vyzkoušet ten oslavovaný Vranov – na náš vkus je tam moc lidí, voda ok, pod vodou jsme ale viděli živého hada! Koupem se i s posilou, dojela Margi i s malou Barčou a Adámkem. Barča si velmi rychle zjednává pořádek a za chvíli má novou služebnou na koupání a plavání, pár kluků na kejkle, dva nosiče kočáru i osobního vynašeče a snášeče pro případy nenadálých kopců.
Blíží se večer a my potřebujeme místo kde můžeme přespat pod širákem a vařit večeři. Pěkný flek je asi 4km od Bítova, najezení a umytí už to nějak dojdem. Za chvíli tam přijíždí s celtama a spacáky i naše velecenná posila Alča, která nám hlídá tábor. Normálně by měl přijet Tedýs, ale ani přejmenováním a přesunutím závěrečky jsme osud nepřelstili – v souladu s již několikaletou tradicí se mu v ten den pokazilo táborové auto, takže přijel na spolujezdci. Podporu logistice dělá i Martin, kterého od stavěčky zlobí zarostlý nehet a už je natolik bolavý, že chození delších tras s batohem nepřichází k úvahu. Každý si chystá spaní, noc by měla být bez deště, takže nenatahujeme ani svrchní plachtu. Nad ohněm už je postavená trojnoha a na ní visí náš epesní kotlík s polívkou.
Předpovědím navzdor pak při nočním dešti vyskakují rozespalí vedoucí z vyhřátých spacáčků a instalují plachtu. Někteří tábornící si do konce života ponesou překvapení z toho, jak se uprostřed noci probudili, a obloha nebyla nejen černá, ale ani modrá, nýbrž brčálově zelená. Během noci se pak plachta střídavě stahovala a natahovala, díky vypilované technice dokonce i bez nutnosti opuštění tepla karimatky.
Ráno v 08:00 se probouzí hlavní vedoucí. Ačkoliv rána nejsou jeho silnou stránkou a pokud nemusí jít do práce, rád si poleží, dnes ale vstává zvláštně rychle. Asi to byl nějaký prorocký pocit, co ho vyhnal ze spacáku, protože v 8:05 snad někdo otevřel oblohu zipem a hustý deštík odhodlaně začíná bubnovat na celtu, karimatky, spacáky i kůži. V 8:06 už tedy můžete být svědky více či méně frenetického (a úspěšného) balení osobního a táborového majetku.
Z nedalekého Bítova se najednou zazní táhlá siréna. Starší účastníci a vedoucí kontrolují mobily – ovšem není ani první středa v měsíci, ani neodbila dvanáctá! „Kdyby to něco bylo, tak je to přerušovaně, ne takhle,“ snaží se někteří uklidňovat, konec věty však spadne do náhlého ticha, po němž se siréna opět rozezní. „No, přesně takhle…“ Později si vše vysvětlujeme přítomností vodního díla.
Siréna nám ale hraje do karet, my jsme totiž přijeli jako výsadkáři: jedeme zabránit katastrofě – Němci totiž chtějí jako odplatu za atentát, po Lidicích a Ležácích, vyhodit do vzduchu i Vranovskou přehradu a zatopit vesnici pod ní!
V Bítově v 10:00 se tedy rozběhne akce, která má německé armádě zkazit plány. Každý výsadek dostane mapu s důležitými lokacemi, které do 15:00 musí oběhnout (nebo aspoň ty, co stihnou). Na lokacích se navíc plní úkoly a mezi lokacemi jsou ukryté čety Němců (sestupně 3-2-1 bodované papírky u krepové značky). Důležité tedy je zorientovat se, naplánovat efektivní trasu, neflákat se a koukat po značkách!
Aby toho nebylo málo, každou hodinu museli odposlechnout zašifrované rádiové sdělení velícího německého důstojníka a později ho dešifrovat.
Všech 6 stanovišť stíhá oběhnout skupina HURRICANES, zároveň mají i nejvíce bodů v papírcích a nejvíce odposlechnutých hlášení. Následuje je FIREBUSH s pěti stanovišti a FALCON se čtyřmi.
Poslední jmenovaná skupina se zdržela zejména pokládáním strategických kabelů na hradě Cornštejn pod taktovkou ženistů Filip, Richard a Šimon.
Přepady a jiné návštěvy
Co se týče přepadů, nejintenzivnější byly klasicky večery a noci okolo středového víkendu. Něco z toho byly více či méně nepodařené autopřepady, rozuměj tábornictvo sobě samo. Do těchto akcí se pustili dvakrát Eda s Kubou, přičemž jednou je hlídka nachytala, jak koukaj za plotem, a podruhé se Edovi podařilo, za cenu Kuby jako návnady, dostat až pod stožár. Dále pak kolem tábora provokoval jakýsi fantom (nebo jich bylo možná i víc): jednou čmuchal u latrín v lese, jednou si to štrádoval v noci po silnici, když byl vedle v křoví Tedýs s pískem…naposled to vzal úprkem přes vysokou trávu v noci, když vedoucí chystali hru v táborové periferii. Jestli to byl člověk nebo srna s dvěma nohama se už asi nikdy nedovíme.
Na pochybách si ale nemůžeme být se sobotním úspěšným přepadem ze strany ještě-loňského vedoucího Richarda s dalšími čtyřmi kamarády a kamarádkami. Hlídku měl Vincent, který, ačkoliv vylákán do pasti mezi domy, stihl spustit poplach. To se ve stodole, kde spali vedoucí, začly dít věci! Podle vyprávění ostatních se v Přemovi asi probudil pravěký lovec a kde ostatní křičeli víc tradiční „Poplach!“ on neztrácel čas s artikulací a s nekoherentním řevem a mozkem fungujícím zhruba na 10 % vyrazil ze stodoly. O chvilku rychlejší a taktéž hulákající Tedýs už hrál na zemi hru Twister s Richardem, jehož role byla zastavit prvního vedoucího na ráně. Oči ospalého Přemy zaregistrovaly nějakou holku v posledních sekundách stahování vlajky, která se pár kroků před stožárem před ním dala na úprk. S motorikou čerstvě rozmrazeného hovězího se dal za ní s dvěma možnostmi – buď ji strhne za vlající vlasy, nebo tomu dá ještě pár metrů a třeba bude schopen udělat něco citlivějšího. Zvolil druhou možnost a po dalších 10 metrech běhu za zlodějkou s ním vypekla mokrá tráva, kde hodil placáka, ne nepodobného tomu před rokem, když na blátě vyběhl za řvoucím a skoro plápolajícím klučičím týpkem. Po zmokrýchvstání rychle seznal, že v následujícím strništi a bos nemůže uprchlíkům konkurovat a vyhlížel tábornické posily – jenže kde nic, tu nic!!! Za pár drahých sekund doklusal taktéž bosý Tonda, ještě s nějakou posilou, potom Šimon, už s botama, pak velké holky… Obutí se podle instrukcí se jali se zpožděním asi 10–30 sekund pronásledovat přepaďáky, obě holky dostihli (jedna si lehla na silnici a řekla že už nemůže), ale na dostihnutí vlajky už to nebylo. Největší táborové torpédo Eda, znaven několikahodinovým čekáním na přepad… během přepadu spí ultratvrdým spánkem.
Rafinovaný přepadový tým totiž pojal akci jako štafetu, kde prvních 50 metrů v rámci tábora vykonaly holky a následujících 300m po silnici kluk, no a ten pak nasedl do připraveného auta se šoférem a ujeli. Že je s tímto zakončením přepad mastňácký, o tom asi žádná, nicméně část předtím byla dobře naplánována, kdyby jim léple sklapla past s Vincentem, možná bychom zbytek noci nevědomky prospali. 😊 Za chvíli se tedy Richard dopral pod Hančiným dohledem s Tedýsem a obě z holek byly přivedeny do tábora. Dílem chybou vedoucích, dílem rozčarováním, jsme odpor nekladivší noční návštěvu nesvázali (jak to děláváme lidem, co je známe méně) a pustili je, s myšlenkou že ráno v neděli přijdou a domluvíme se na výkupném za vlajku. Přepad měl ale jiné plány a ještě tu noc i s vlajkou odfrčeli domů! A kdybychom nepsali, snad by nedojeli ani v pondělí a vlajku by nám vůbec nevrátili! Z toho čtenáři plyne ponaučení – příště nekompromisně svázat a nechat je vychutnat si zbytek noci jako uzenou rolku, jakkoliv jsou pacifisté, nebo skončíte s vlajkou slovenskou 😊
Byla by škoda zapomenout na jiné vstávání vedoucích po poplachu způsobeném Kubou a Edou– zalarmovaný zmatený Tedýs lapl do železného svěráku předloktí vedle spícího Přemy. Ten, rozepsalý a ve tmě, hrozil záhadnému lapačovi: „Dostaneš do držky!!!“
Návštěv bez škodících úmyslů jsme pak letos měli opravdu spoustu! Začalo to na stavěčce, již zmíněným Davidem, který si pro dramatičnost zvolil příchod v největší bouři kdy pršelo i z boku! Uvítala ho hájenka a teplý čaj. Dále k nám zavítal, a to hned třikrát, Matěj! Protože jakmile vás jednou chytnou táboráky s kamarády za srdce, je prostě neodolatelné se za nimi stavit. V neděli dokonce i s rodinkou – Dolfíkem, Viktorem a Julinkou. Viktor teď má rytířské období, takže hlavní náplní večera bylo hledání měkčených zbraní a neustálé vyzývání kohokoliv na souboj! S klidem se dá říci, že oba sourozenci prakticky čekají na táborový povolávací rozkaz. Dalším kamarádem, který se přijeli podívat na nové tábořiště, byl bývalý hlavní vedoucí Rolf! Společně se svým šibalským úsměvem a historkami přivezl také ocenění pro starou gardu vedoucích – Žluťáska, Přemu a Matěje – v podobě vyššího řádu březových lístků, ocenění za práci s mládeží. A znova připomeneme spolehlivou Alču, která nás znova podržela při hlídání tábora při závěrečce a neplánovaných pomocných akcích, jako je tomu už několik let! Čas který u nás strávila ona, zpestřila i návštěva exvedoucí Margi, Barči a Adámka a paní Colombové –Marušky. No a tím to nekončilo, protože ke konci tábora k nám zavítaly i bývalé tábornice Emma a Terka! Navrácení nářadí z Brzkova a krátký příjemný pokec, k obojímu došlo skrze kamaráda Romaina! Všechny jsme vás moc rádi viděli a příště jen houšť!
Táborové momentky
Červencové dny všemožně kypěly dalšími zážitky…
Zvířetník
V jedné části stodoly chovali místní myslivci několik zajíců a také slípek bažantů a křepelek. Když jsme přijeli na stavěčku, zjistili jsme, že jedna z křepelek podběhla pletivo dírou v zemi a motala se okolo stodoly z venku. Samozřejmě jsme chtěli zajistit rodinné shledání a protože na vypuštění zbytku hejna by se asi myslivci zrovna netvářili, chtěli jsme dostat dezertérku zpátky. Díky její rychlosti a zároveň křehkosti to vůbec nebyl lehký úkol, zahrnovalo to hodně marných skoků do trávy a ještě víc vyhánění koštětem z nedostupných koutů!
Marmeláden kamaráden
Několik dnů trápil Přema sběrem a segregací zdravých spadlých špendlíků, totiž mirabelek. Vybíral si k této práci zejména povalující se táborníky (tedy hledající smysl života), popřípadě přímo neplechu konající. Práci pro Popelku asi nikdo neměl rád, ale to se mělo brzy změnit! To nastalo v moment, kdy se špendlíky vypraly a začaly se ve velkém hrnci vařit, nasypal se tam cukr a vánoční koření, všechno začalo hezky vonět a také se konaly první ochutnávky. S vypeckováváním pomáhalo ženské komando tábornic! Sladce kyselá marmeláda pak dělala divy zejména v kombinaci s ranní ovesnou kaší.
Natanééé
Další legrácka má spojitost s popsaným dramatem ohledně krysy z budějovického odboje. Obviněný Natan byl pak prostě podezřelý ze všeho – chcípl oheň, uteklo mlíko, začlo pršet, voda v rybníce byla moc mokrá nebo studená – jakkoliv se Natan hájil, každé neštěstí i nepříjemnost šly, s trochou snahy a představivosti, našroubovat na něj!
Koupalísimo
Snažili jsme se si vynahradit všechny ty roky táboření, kdy jsme měli rybník zelený jako špenát, popřípadě byl někde daleko. Snad každý den jsme se koupali v Hrachovci s pěkně čistou vodou – není divu, když je na kamenitém podloží a okolo nejsou žádné zemědělské pozemky, odkud by živiny z hnojiva stékaly do rybníka. Někdy jsme šli už ráno při rozcvičce, někdy po obědě, před večeří…a párkrát i na večerní či dokonce noční koupání. Ve všech časech to byl balzám pro duši! Rozčeřili jsme vodu i místní povídačky – jak indiánské stany, tak naše přítomnost u rybníku vzbuzovaly časté otázky či přímo udivené výkřiky místních bicyklistů!
Řízni, řízni, řízni! Ať to krásně vyzní!
Nedělní odpoledne před velkým ohněm bylo strávené oblíbenou manuální prací – tentokrát šlo o výrobu náčelnických židlí k velkému ohni. Většinu z nich jsme totiž nechali v Pikárci – jednak už měly namále a druhak si nové místo a nové vedení zaslouží nový nábytek! Hodnotila se pohodlnost, prostor pro zadnici/e, bezpečnost (nikdo nechce třísky nebo hřebík v zádeli) a kreativita. Po první fázi výroby jsme prošli prototypy a většinou jsme shledali nedostatečnou pevnost v diagonálních směrech houpání, po zavětrování už to pak bylo ok. S revoluční myšlenkou židle s odkládací plochou na zpěvníky či hrníček s masalou přišel *tuším* FIRE BUSH a tím se jejich výrobek stal trůnem náčelníka!
Nebudu to dělat!
Bylo zjištěno, že dlouholetá účast tábornic Dorči a Báry na projektech, které zahrnují hřebíky a kladívka, má destruktivní vliv na jejich psychiku. Někde jsme asi překročili nějakou mez nebo co – po brzkovské šestihodinové opravě dvou uvolněných noh od židliček holky Botkovy už tento typ práce prostě psychicky nezvládají. Jejich hlas v takových případech stoupá do nepříjemných decibelových výšin, vždy lze slyšet notnou dávku zoufalství, vlasy se jim ježí a ruce ztrácejí cit.
Richard a latrína
Tady mám dvě poznámečky.
Prvního dne, při poznávací prohlídce tábořiště a jeho okolních zařízení, jsem žertem vykládal, že kdo z nových táborníků se v noci bude bát na latrínu, ať se ozve Tondovi, že rád pomůže. No a chudák Tonda nemusel čekat dlouho! Při prvním pondělním minitáboráčku si staršího z Kubíků vyžádal, přes nestydlivou spojku, Richard. Tonda se tedy uchopil pomyslné louče a halapartny a šel doprovodit a strážit, až k jámě lvové. Na druhou stranu ale asi lepší s doprovodem, než za lining, že ano?
V druhé polovině tábora už to asi Ríša zvládal, ale pro jistotu asi chtěl trávit v temném lese co nejkratší dobu. Jednou jsme z latrínového směru zachytili tak silný Richardův (nezaměnitelný) kýchanec, že nám bylo hned jasné, že je vymalováno a asi je možno hned natahovat kalhoty.
Děravý pařezy
Ty byly hitem u všech velkých táborových ohňů – v úterý, neděli i čtvrtek. Nejednalo se však o název hudební skupiny! Nechali jsme se inspirovat bushcraftovými reelsy a na rozhajcovaný táborák naštorc postavili dlouhé duté kulatiny. Komínový efekt pak vykouzlí zajímavé změny barvy a velikosti plamene, jiskry…je to pokoukáníčko! Některé byly už duté nalezeny, některé byly na duté, pomocí barbory, povýšeny.
Vlaštovko leť
Okolní opuštěné budovy nebyly tak docela opuštěnými- bylo zde spousta hnízd vlaštovek. Ty nám všemožně zasahovaly do života – někdy jsme je obdivovali pro jejich akrobatický a přesný let, jindy jsme je ze stejného důvodu proklínali, protože v nestřeženou chvíli vletěly do dveří hájenky (třeba když se tam šlo pro vodu nebo zásoby) a hned se chtěly zabydlovat v místnosti nahoře na půdě…a bylo je třeba, v rámci jejich zdraví, ze zavřené budovy zase vyhnat. Všeobecně však je jejich přítomnost a štěbetání dalším velmi příjemným rysem tábořiště.
Standarta hrdinů
Protože jsme měli závěrečný výlet o den dříve, nabízel se nám volnější čtvrtek s výborným počasím, kde jsme zahráli jednu hru zaměřenou na hromadění zbraní pro účely pražského povstání. Pozvolna jsme se také připravovali na páteční bouračku, která letos poprvé proběhla jako součást tábora. Což jindy nebylo možné, protože byla potřeba delší doba, sklad nebyl po ruce, musela se domluvit vlečka s traktorem…
Přece jen nám ale ve čtvrtek zbylo dost času, a tak byl spuštěn projekt standarta, který se v hlavě Přemovi vyklubal během závěrečky – megalomanský prapor s národními symboly a jmény čs. výsadkářů, kteří neváhali dát svůj život všanc, abychom my mohli žít tak dobře, jak se nyní máme.
Během poledního klidu a odpoledne se na projektu nenuceně vystřídala více jak polovina tábora včetně vedení. Podkladem se stal starý bílý ubrus, který jsme našli ve stodole, vyprali a vybělili ho…a výsledkem je za mě dechberoucí táborová relikvie, která by mohla mít svoje čestné místo na budoucích táborech.
V nejlepším se má skončit
Standarta, nové krásné tábořiště, celý průběh tábora, zvládnuté nelehké téma s přesahem…
Již zcela samostatně funkční mladší vlna vedoucích a táborníci, kteří s námi tráví pravidelně dva týdny už mnoho let…
Všechny kamarádství, které se za ty roky vytvořila a pevně drží, i když se mnohdy vídáme jednou či párkrát za rok a bydlíme stovky kilometrů od sebe!
To vše mě naplňuje naplňuje obrovskou hrdostí a pýchou na všechny, kteří se toho během let účastnili. Také vím, že aby vše mohlo pokračovat, aniž by elán uvadal a aby se mohla rozvíjet další generace, je potřeba předat otěže mladším.
Co vám budu povídat, zvláště po takto vydařeném táboře je to rozhodnutí těžké, nicméně doma v zavinovačce už nyní čeká výzva nová a ta důvodu výše ještě přizvukuje.
Nepochybuju o tom, že bych se příští rok nedostavil k táboráku a spaní pod širákem, podobně jako to táhne Matěje. Dokážu si představit, že za pár let se staneme organizátory dalšího z rodinných táborů s malými dětmi, abychom potomka třeba v sedmi/osmi letech mohli vyslat na originál tábor bez rodičů, už jako ostříleného prcka.
Díky Rolfe, Soki, pane Foglare, pane Svojsíku, E. T. Setone, R. B. Powelle a díky dalším tisícům nadšenců, díky kterým funguje tak banální a přitom fantastická věc, jako je letní tábor. V dobrém – nakazili jste mě a po 10 letech v roli táborníka a 9 letech hlavního vedoucího to předávám dál!
Hodně štěstí a sláva Tadeášovi, Natanovi, Hance, Marušce, Julii a Richardovi, prostě „novým starým“! 😊
Duši si vypsal: Přema
Zkontrolovala a vylepšila: Žluťásek
