Stavěčka
Letošní stavěčka, a pak samozřejmě i celý tábor, probíhala na louce vedle hájenky se stodolou v Kosové u Jackova jako loňský rok. Účastnila se jí naše osvědčená pracovitá parta ve složení vedoucích: Tedýs (letos s fungujícím autem), Natan, Maruška, Julča, Dorča, Tonda, Hanka (pasována na hlavní vedoucí stavěčky) a posléze se k nám na den přidal i Ríša. Z táborníků pak Kuba Z., Michal, Filip, Martin a Eda.
Hned po příjezdu nás přivítal nepříjemný zádrhel – hromada sutin uprostřed zamčeného skladu, která se tam záhadně objevila a nešly kvůli ní takřka otevřít dveře. Žádné stopy po vloupání nebo po díře ve stropě nebyly nalezeny, takže jsme vcelku logicky došli k závěru, že se muselo jednat o pouhou teleportaci. Kromě sutin náš sklad během doby, co jsme tam nebyli, navštívili také hlodavští přátelé a prokousali nám krabice a zbytky trvanlivých potravin z minulého roku. Z přátel se však záhy stali úhlavní nepřátelé, a to ve chvíli, kdy jsme zjistili, že nám kromě paštik, čajů a soli prokousali dvě teepee a většinu kapsářů. To později nejvíce ranilo táborníka Kristiána, který se nejspíš nejvíc ze všeho na táboře těšil právě na ně (celý první den se ptal, kdy už konečně budou přiděleny ty kapsáře – nebyly).
Kromě sabotérů zvenčí, jsme si na hrudi také nevědomky hřáli jednoho z řad našich a tím byl Kuba. Toho s jeho fištrónem nenapadlo nic lepšího než vzít chlopňovou tyč, skočit s ní a zarazit ji vší silou do země. Její důležitá spodní plastová část pochopitelně praskla. Pro pochopení – chlopňová tyč je ta, kterou během deště zajišťujeme, aby do teepee nepršelo, a která je mimo to potřebná k tomu, abychom během stavby teepee dotáhli správně lano okolo celé konstrukce. Děkujeme, Kubo!
S patřičným zápalem jsme společnými silami i přes tyto komplikace nakonec úspěšně postavili všechna teepee, pečlivě umyli hromady nádobí, vykopali všechny potřebné táborové díry (p.s. ruční půdní vrták se nám neosvědčil), nechali posekat louku, postavili fotbalové hřiště a prostě udělali vše to, co se každý rok na stavěčce dělává.
Za odměnu jsme v neděli pak už jen shlédli mistrovství světa ve fotbale, abychom nasbírali patřičnou inspiraci pro naše budoucí táborová fotbalová klání.
1. den
V pondělí ráno jsme se s Maruškou a Hankou v nekřesťanský čas vydali na cestu do Brna vyzvednout táborníky. Hned po příjezdu do Brna jsem však ještě přes půl metropole pospíchal pro látky na kostýmy, které jsem pochopitelně zapomněl při odjezdu na stavěčku doma. Děti jsme i za tohoto ranního shonu v pořádku převzali a vyrazili na perón. Abychom ale shon jen tak rychle neopouštěli, nutno dodat, že při přebírání dětí bylo tábornici Aničce maminkou slíbeno, že si na chvilku odběhne, a pak se s ní ještě těsně před odjezdem vlaku přijde rozloučit. Čas odjezdu se ale pomalu a jistě blížil, a tak jsme se i přes čekání nakonec museli začít přesouvat na nástupiště a do vlaku. Teď už si to můžete začít představovat jako scénu z Mission Impossible – rozjíždějící se vlak a do něj naskakující Aniččina maminka, následné slíbené rozloučení a salto mortale z rozjetého vlaku zpět na perón. Dobře, možná to až tak dramatické nebylo, ale napínák to rozhodně byl. Pak už byla i Anička spokojená a pokračovali jsme směr Třebíč, Jackov a Kosová. V průběhu cesty již začalo lehké oťukávání nových táborníků a velké vítání starých známých po roce.
Po příchodu na tábořiště následovalo klasické vybalování karimatek a spacáků, zabydlování v teepee a doplňování energie posledními řízky z domova, aby po pár dnech domů neodešly samy. Následovala zevrubná „Tour de Tábor“, během které se táborníci seznámili s okolím a důležitými body našeho ležení.
Vosí hnízdo
Už první den se pochopitelně neobešel bez fotbalu. Díky zakopnutému míči jsme s hrůzou zjistili, že se nám na ringo hřišti tam, kde měla být napnutá síť, nebezpečně usídlily vosy. Pokusy s vyplavením hnízda kýblem vody vždy fungovaly pouze chvilku, a po nějaké době se tam vosy znovu objevily. V zájmu bezpečnosti všech účastníků jsme se nakonec rozhodli přenechat to profesionálům. Z této šlamastyky nás dostal ochotný pan hasič ze SDH Moravské Budějovice, který neváhal, přijel na pomoc a vosí hrozbu zneškodnil. Dokonce nám darem nechal vosí hasičák, kdyby se situace opakovala!
Večer pak už nemohl chybět náš tradiční seznamovací špekáček. Táborníci si sami vyráběli napichovátka a opékání se výjimečně obešlo bez ztrát na buřtích životech díky našim každoročním zkušenostem a ponechaném železném roštu na ohništi!
Den byl zakončen klidným osobním volnem, které ale nečekaně přerušila první událost z našeho táborového příběhu. Do tábora totiž vběhla udýchaná písařka a odvedla všechny hluboko do nočního lesa až k místnímu lomu. Tam už pod rouškou tmy stálo kolem rozsvícené louče samotné egyptské božstvo – Thovt, Anup a Bastet. Bohové se bavili o velké hrozbě, která může v brzké době postihnout celý Egypt, jelikož začalo docházet k vykrádání dlouho zavřených hrobek a mizení různých posvátných artefaktů. Tato fakta představovala ještě mnohem větší hrozbu – fatální narušení kosmického řádu – Maat. Na konci zaznělo z úst bohů jasné poselství: „Někdo to musí zastavit!“. Pak už byl nejvyšší čas jít na kutě a táborem se rozhostil povel ke spánku.
Cesta zpět do tábora také přinesla jednu neplánovanou událost, a to Maruščinu noční/nožní koupel ve vsakovačce. Ostřílená Maruška, ačkoli na táboře již patnáctým rokem, zvolila ve tmě nevhodnou trasu a poprvé okusila to, čeho se podvědomě děsí každý táborník. Následně pak celou nešťastnou událost s mokrou nohou pouze suše okomentovala slovy: „Jednou to muselo přijít.“
2. den
Úterní ráno nás přivítalo první táborovou rozcvičkou a klasiky jako mrazík a rybičky- rybáři v režii Julči nemohly chybět. K snídani se pak podávala první z mnoha ranních ovesných kaší, kterou si mohl každý dochutit buď nugátovým krémem (tzv. čokohnusem) nebo marmeládou a posypat oříšky nebo ovocem – to bylo naše snídaňové menu pro zbytek tábora. Poté proběhlo už první klasické táborové dopoledne: Nástup u vlajky s jednohlasným pokřikem „Bobří stopou směle jdem, chceme být všem příkladem!“, rozdělení do skupinek, rozvržení služeb, vysvětlení hlídek a takzvaná „dražba“. Proběhl také první z mnoha, i když nutno přiznat dost neúspěšných, pokusů o hromadné vybírání telefonů.
Co se dražby týče, tak se jakožto první hříšník hned zrána vyznamenal Erwin, jelikož se mu podařilo ztratit svůj hrneček. Trest na sebe nenechal dlouho čekat – vyfasoval za to mimořádné umývání nádobí po stavěčce, se kterým mu pomohli jím nedobrovolně vybraní dobrovolníci (a byli mu za to náležitě vděční).
Po vydatné svačině přišel čas na vymýšlení názvů pro nově vzniklé skupinky. Po bouřlivých poradách nakonec vznikly tři názvy: Tutanchamoni z Kosové, Egyptští otroci a Egyptští bohové, kteří byli nakonec nuceni z důvodu zjevného rouhání změnit svůj název na Pohni kostrou.
Složení:
Tutanchamoni z Kosové: Eda, Vojta, Hugo, Albert, Víťa a Helenka
Egyptští otroci: Kuba Z., Filip, Erwin, Marek, Kuba J. a Sofča
Pohni kostrou: Martin, Michal, Kristián, Hynek, Honza a Anička
Zanedlouho do tábora poprvé slavnostně dorazil samotný faraon Neferkare. Nedorazil ovšem jen tak halabala, nýbrž na nosítkách v rukou jeho dvou slouhů. Všichni tři pak přistoupili k egyptsky oděným táborníkům a začali je prohledávat, jelikož je z krádeží páchaných na faraonově půdě podezřívali. Táborníci jim vysvětlili, že za krádežemi nestojí, a že se jim minulý večer zjevili bohové, kteří mluvili o jakémsi větším zlu a o velké hrozbě. Faraon se rozhodl jim věřit a přikázal jim tedy, aby pomohli zjistit, kdo za těmi zločiny stojí a pomohli mu dát věci znovu do pořádku. Poté se Neferkare dosudvzbuzující nevídaný respekt začal na nosítkách uchylovat i se svými slouhy do ústraní – během trasy ovšem po neočekávané havárii a jeho vyklopení svůj těžce vydobytý respekt zase rychle ztratil…
Po faraonově odchodu se táborníci jali horlivě hledat ukradené poklady po táboře. Malý háček byl v tom, že vlastně žádný poklad nikde schovaný nebyl. Trvalo dobrých 15 minut, než si Egypťané uvědomili, že tudy asi cesta nepovede…
Následovala první tematická hra, která se zaměřila na mumifikaci, a to konkrétně na vyjímání nebožtíkových orgánů z těla a jejich roztřídění do konkrétních kanop (nádob sloužících při mumifikaci k uložení vnitřních orgánů). Tyto orgány byly v našem podání zastoupeny špagetami, tenisáky, balónky, květákem nebo houbičkou na nádobí. Podle egyptské tradice patřily orgány konkrétním bytostem – žaludek šakalovi (Duamutef), plíce paviánovi (Hapi), střeva sokolovi (Kebehsenuef) a játra člověku (Imset). Před začátkem dostali všichni nápovědu, podle které měli poznat, jaký orgán právě drží v ruce a do jaké kanopy by měl patřit (čtěte, jakému vedoucímu, jaký orgán donesou). Orgány totiž vytahovali ze zavřené krabice plné slizkého škrobu pouze pomocí hmatu.
K obědu jsme si po této škrobové mňamce pošmákli na luxusních knedlících na sladko. Během poledního klidu se pak k mytí nádobí postavila čelem první služba. Zde se však udála naprostá anomálie: Anička se Sofčou neustále požadovaly od ostatních další a další kusy špinavého nádobí, jelikož je mýtí nádobí ohromně bavilo. Zvláštní na tom celém bylo především to, že Anička ten den ani službu neměla. Tohoto faktu, postupně začaly využívat mužské frakce skupinek, a tak jsme těmto mycím kratochvílím museli s vedoucími zatnout tipec.
Odpoledne se pak táborníci vrhli na ruční tvoření skarabeů – posvátných brouků symbolizujících ve starověkém Egyptě znovuzrození a věčný život (u nás v Česku se jim jinak říká nehonosně „hovniválové“). Posléze měli táborníci za úkol tvořit lidské pyramidy, a to tak, že některý z vedoucích zahlásil přesný počet končetin (nebo jiných částí těla), kterými se smí celá skupinka dohromady dotýkat země. Někdy to byl trochu oříšek, ale všichni si s tím poradili s vervou.
Pak už přišly na řadu přípravy prvního slavnostního táboráku. Zahájení se ovšem lehce protáhlo. Jedním z důvodu bylo, že chudák Albert ze samé nedočkavosti před celým ceremoniálem usnul v teepee. Během táboráku jsme pak vyslechli příběhy každé skupinky o tom, jak jejich název vznikl a zahráli jsme si hru o tom, „co si s sebou můžu vzít na opuštěný ostrov“. To byla aktivita, která bude nejspíš velké části táborníků vrtat hlavou až do příštího tábora. Potom už se jen zpívalo a objevili jsme tak kromě táborákového nadšence Kristiána z loňského roku i další entuziasty mezi nováčky v čele s Kubou J.. Těm se nechtělo do spacáčků dřív, než dozněl poslední tón poslední skladby.
Ještě jeden moment bych rád vypíchl – přímo u táboráku pozdě večer totiž usnul Hynek. Ten se při Slavících z Madridu – které nahlas hrajeme, když potřebujeme spícího táborníka vzbudit a přesunout ho počítat ovečky do teepee – probral během vteřiny z kómatu a ihned začal náruživě vytleskávat rytmy, za které by se nestyděl ani kdejaký flamenko perkusista z andaluské Seville. Z toho asi chápete, že dalším táborákovým příznivcem se staltaké Hynek.
3. den
Ve středu ráno nás z postelí vyhnala rozcvička, kterou si tentokrát vzala na starost naše novopečená vedoucí Dorča, která se dne předem zhostila i funkce ohnivce – tedy člověka, který se po celý čas táboráku stará o oheň (nutno podotknout, že z toho nebyla kdovíjak nadšená). Hned po rozcvičce už na nás čekala vydatná snídaně. Zatímco si většina tábora ještě spokojeně plnila bříška, aktuální služba již u brutaru tvrdě narazila na realitu táborového tempa. Služba totiž absolutně nestíhala a resty s nádobím a úklidem musela horko těžko dodělávat ještě celé dopoledne.
Dopolední program zpestřila další část mumifikace, kdy každá skupinka musela obvázat toaletním papírem jednoho svého člena, a to co nejrychleji, nejestetičtěji a nejfunkčněji pro pohyb.
Následovaly hody bumerangem, jelikož starověcí Egypťané na lov používali takzvané vrhací dřevo – to fungovalo na velmi podobném principu jako australský bumerang. Před našimi lovci stálo několik terčů a cílů, které byly různě ohodnoceny. Každý táborník měl dohromady 5 hodů a celý turnaj byl velmi vyrovnaný. Pak se ale bumerangu chopil Marek, který ho hodil tak šikovně, že s ním trefil ringo tyč za rovných 10 bodů, čímž své skupince vyházel první místo.
Po této aktivitě jsme nechali „střelnici“ ještě postavenou, aby mohli mezi sebou táborníci soutěžit i během poledního klidu. V rámci toho jsem rázně určil pravidla, že nikdo nebude házet bumerang daleko, aby se neztratil – byl to totiž můj bumerang z dětství. Co se ale nestalo? I přes tyto výzvy se parta nevybouřených lehkomyslníků začala nejspíše předhánět v tom, kdo hodí bumerang dál, ale tak, aby se mu ještě vrátil. Lehkomyslník Michal to samozřejmě přehnal a bumerang zahodil do křoví, odkud ho za celý tábor ani s pomocí dalších nevylovil. Třeba se najde za rok a já jen budu doufat, že občasné záchvaty sentimentu ve zdraví vydržím…
Po dopolední svačině následovala další egyptská aktivita – tentokrát šlo o přenášení těžkého břemene. Egypťané totiž, jak je známo, museli zvládnout přesunout například na stavbu pyramid až několik desítek tun těžké vápencové bloky. Zásadní záludné pravidlo pro přenos znělo však jasně: břemene (u nás tyče na teepee) se v průběhu smí dotýkat pouze jeden zástupce skupinky, a to pouze dlaní – zbytek jen nepřímo. Nejlépe si s tímto zapeklitým logistickým úkolem poradila skupinka Pohni kostrou, na druhém místě skončili Egyptští otroci a třetí místo zbylo na Tutanchamony z kosové, kteří měli nosnou konstrukci asi nejpropracovanější a nejsložitější, ale na to se holt vždycky nehraje.
K obědu náš vrchní šéfkuchtík Natan připravil výborný kuskus, který všechny nabudil na další odpolední činnosti. Po polední přestávce následovalo vytoužené plavání v rybníku Hrachovci, kde se všichni mohli po fyzických výkonech náležitě zchladit.
Odpoledne pak přineslo temný a dramatický zvrat do našeho příběhu. Byla nalezena zavražděná písařka – ano, ta samá, která nás v pondělí večer v panice vedla do lesa, abychom spatřili egyptské božstvo. Z místa činu si každý musel zapamatovat co nejvíce předmětů, a nakonec musela každá skupinka rozluštit šifru, kterou písařka přenášela. Tam stálo „Až zítra noc zahalí vše temnotou náš Pán znovu otevře oči.“ Atmosféra v táboře rázem zhoustla a bylo jasné, že v Egyptě začíná jít skutečně do tuhého.
Po večeři na řadu a na zlepšení nálady přišla u ohniště oblíbená hra Městečko Palermo. Spravedlnost byla tentokrát slepá a město bohužel bezlítostně ovládla mafie (stejně jako loni Hanka a Vojta).
4. den
Čtvrteční dopoledne jsme do poslední chvíle čekali na našeho bývalého vedoucího Matěje, který nám dal předem echo, že by nad námi mohl proletět s vrtulníkem. Tak jsme ho všichni šli vyčkávat na pole, abychom byli pořádně vidět a krátili si dlouhou chvíli tichou poštou. Matěj ale nakonec nedorazil, jelikož mu to časově nevyšlo, a šli jsme tak zpět do tábora. Aby toho nebylo málo, další dopolední program nám hned zkraje zkomplikovala nečekaná dešťová přeháňka, kvůli které musel být původní plán operativně pozměněn, než se počasí opět umoudřilo.
Jakmile mraky trochu ustoupily, vyrazili jsme rovnou do lesa, kde vypukla hra na osadníky a nájezdníky. Cílem nebylo nic jiného než loupit cennosti z cizích základen a zároveň si bedlivě střežit tu vlastní. Co by se na první pohled mohlo zdát jako obyčejná běhačka, byla ve skutečnosti vysoce taktická záležitost. Hráči v ní totiž přejali staroegyptské společenské role: každý mohl vystupovat jako Otrok, Písař, Kněz, Vezír, nebo dokonce samotný Faraon. Před startem dostal každý táborník pět lístečků s jednotlivými hodnostmi a dalších pět, které představovaly jeho životy.
Pravidla hierarchie byla jasná – výše postavená role vždy porazila nižší. Platila však jediná klíčová výjimka: pouze Otrok dokázal svrhnout Faraona. Kdykoliv se dva soupeři v lese potkali a jeden se druhého dotkl, nastal souboj. Oba hráči si tajně zvolili jednu ze svých zbývajících rolí a na povel je naráz odhalili. Vítěz duelu získal nejen jeden ze soupeřových životů, ale i veškerý poklad, který u sebe poražený v té chvíli nesl. Důležitým faktorem pro celkový úspěch se ukázal už samotný výchozí bod – výběr vlastní základny. Například tým Pohni kostrou zvolil strategické místo uprostřed lesní školky. Přes husté mlází bylo těžké je najít, natož k nim proniknout. Právě tento taktický manévr jim nakonec přinesl jednoznačné vítězství.
Když se všechny bojující frakce v lese dostatečně vyčerpaly, čekal na nás v táboře zasloužený oběd – boloňské špagety. Hrnec se vyškrábal do posledního zbytku a následoval polední klid. Během poledního klidu ovšem přišlo na řadu i obávané bodování poledního úklidu, který však ve všech zúčastněných vyvolával pocity poledního neklidu. Bodování totiž odhalilo propastné rozdíly v chápání slova „pořádek“. Zatímco holky, speciálně Sofi s Aničkou, předvedly excelentní výkony, měly vše srovnané jako ze žurnálu a odnesly si plný počet bodů (nutno podotknout, že i s Helenkou byly celý tábor velmi konzistentní), velká část klučičích teepee vypadala jako po nájezdu Tatarů a vysloužila si smutnou nulu.
Odpolední blok po hodnocení úklidu odstartoval sběrem surovin, které jsou potřeba na výrobu vonného oleje – ten měl představovat vonnou pryskyřici, kterou se mumifikovaná těla před zabalením do plátna ošetřovala. Na mapě u stožáru byla vyznačena stanoviště okolo tábora a na každém z nich byl vedoucí s úkolem, za jehož splnění dotyčný táborník dostal konkrétní surovinu. Hřebíček, skořici, badyán nebo třeba sušenou levanduli přímo z českoskalického skleníku, kterou jsme pečlivě pražili na sluníčku od začátku stavěčky.
Dále přišla hra, která řádně prověřila vzájemnou důvěru a komunikaci v týmu. Figuroval v ní ze skupinky vždy jeden se zavázanýma očima a pak jeho navaděč. Slepec byl následně vyslán do „temné pyramidy“, kde poslepu překonával různé léčky a nástrahy. Musel se stoprocentně spolehnout na vedení kolegy a plnit řadu nelehkých úkolů jako třeba najít dvě ringa, provázek a svázat je jím dohromady.
Druhá skupinka během té doby střílela z luku (tam se pro změnu podařilo ztratit šíp Kubovi Z.). No a poslední skupina táhla celotáborovku s faraonem.
Celotáborovka
Letos byl princip celotáborovky takový, že se táborníci snažili najít na mapě Egypta co nejvíce ukradených a rozházených pokladů a vrátit je zpět Faraonovi. Během toho samozřejmě čelili různým překážkám, a tak volili různé strategie, jak co nejbezpečnější cestou najít co nejvíce pokladů. Když už na nebezpečí narazili, rozhodoval o jejich osudu hod kostkou, což z každého střetu činilo napínavou záležitost.
Po tom všem přišlo večer to hlavní pozdvižení. Jak již totiž bylo předchozí den v šifře nastíněno, dnes se mělo stát něco, co pohne osrdím všech Egypťanů. Všichni se vydali k blízkému lomu, na to stejné místo, kde v pondělí tajně přihlíželi schůzi egyptského božstva. Když na místo tiše dorazili, byli svědky toho, jak dva kněží pomocí záhadných zaříkávadel probouzí k životu MUMII…
5. den
Páteční program patřil celodennímu výletu. Začali jsme dost nekompromisně – hned zrána nás totiž čekalo velmi brzké vstávání. Rozespalí, ale plní očekávání jsme se vydali na pěší pochod do nedalekého Jackova, odkud nám jel autobus. Jakmile jsme se uvelebili na sedačkách v autobuse, stalo se přesně to, co jsme bohužel čekali – až na světlé výjimky se očích táborníků zableskl odraz displejů mobilních telefonů, které po celou cestu nepustili z rukou.
Naším cílem byla Třebíč, kde nás jako první bod programu čekala zajímavá expozice s názvem Cesta časem. Tam jsme si mohli vyzkoušet, jak se dřív splétal provaz, jak se v mlýnech vážily pytle s obilím nebo třeba jak se peče chleba. Následně jsme se vydali na procházku známou židovskou čtvrtí (považovanou za nejzachovalejší minimálně v Evropě) a také vylezli na Městskou věž, odkud jsme měli celou Třebíč jako na dlani.
Po takovém výkonu nám všem pořádně vyhládlo, takže následoval tolik kýžený oběd v restauraci Třebíčanka. Podával se klasicky řízek s bramborem, jak už tomu u nás na výletech bývá. Pak následoval vytoužený rozchod – táborníci se okamžitě jali nakupovat smažené prasárničky a budovat masivní zásoby sladkostí. Překvapivě se ale někteří z nich vydali i do místního sekáče, kde obohatili svůj táborový šatník o zbrusu nové kousky. Vojta a Kuba Z. si pořídili oranžové vesty VPP Mladá Boleslav, kterou nosili takřka nepřetržitě až do konce tábora a dali si velmi záležet, aby všichni věděli, že ji zrovna mají na sobě (hodně štěstí těm, kdo je po táboru prali). My vedoucí jsme tento volný čas logicky využili k návštěvě lokální kavárny. Pak už odpoledne patřilo místnímu Aquaparku. Tobogán s výhledem, vířivka, divoká řeka, venkovní bazén – no zkrátka ráj na zemi…
Po pohádkovém aquaparku jsme ale já a Maruška dostali od života drsný pravý hák. Tři a půl hodiny jsme totiž strávili táborovým nakupováním v Kauflandu, kdy jsme se museli prodírat skrze davy běsnících Třebíčanů, nasazovat vlastní životy při soubojích o pudink v akci a do toho všeho se orientovat v tomto labyrintu těstovin, lunchmeatů a zahradnického substrátu. Aby toho nebylo málo, tak se k nám dostalo echo, že si Anička nejspíš v aquaparku zapomněla omalovánky. Neváhali jsme a ihned po nákupu jsme se vrátili na místo plaveckého činu. Tam jsme je naštěstí opravdu našli a operace omalovánky tak byla zdárně završena.
U zbytku výpravy cestou zpět v autobuse už panovala o poznání klidnější a unavenější atmosféra než ráno – dobrá polovina osazenstva vyčerpáním usnula, zatímco ta druhá půlka ze sebe ještě vymačkala poslední špetky energie a narvala je do svých prstíků, aby s nimi udrželi telefon v ruce (pardon, vím, že už začínám znít jako zapšklý páprda – to ze mě možná mluví ten Kaufland).
Po zdárném návratu zpět do tábora už na nás čekalo milé překvapení v podobě vzácné návštěvy. Přijela se na nás podívat naše bývalá vedoucí Žluťa a s ní dorazil i náš bývalý hlavní vedoucí Přema společně se svou rodinou – manželkou Maruškou a dcerou Agátkou. Tím se tento dlouhý, náročný, ale velmi bohatý den pozitivně uzavřel a po klábosení v kuchyňském teepee jsme se uchýlili na kutě.
Přepad?
V průběhu noci mě probudil brnící telefon vedle hlavy – byl to Přema, který volal ze stanu kousek za tábořištěm a řekl mi, že je nejspíš někdo za naším teepee. Maruška prý dokonce ve tmě viděla přikrčenou postavu. Já zvuky také slyšel, ale nechtěli jsme hned dělat poprask, tak jsem si dřepl ke vstupu do teepee a čekal společně s dalšími obutými vedoucími akci. Po cca hodince hlídání a poslechu podivných zvuků se ale nestalo vůbec nic. Jen jsme během toho přišli na to, že celou dobu nikdo ze služby nehlídá tábor. Filip, který měl mít hlídku, si totiž vzal spacák a hlídal v něm mezi obcházením tábora také ze vstupu do teepee. Nešťastně tam v něm bohužel usnul, tak jsme ho nakonec probudili a šli spát. Nikdo přes to vše nakonec v noci skutečně nepřišel a Filip za trest musel Michalovi pomoct s hledáním zahozeného bumerangu: Nepomohlo to.. *fňuk*
6. den
Hned po snídani mezi Egypťany zavítala velekněžka Nefru, kterou si faraon povolal na pomoc po shlédnutí rituálu zmrtvýchvstání mumie. Velekněžka vysvětlila, že v dávných dobách žil jeden faraon, který byl po smrti bohy proklet. Ten za své vlády totiž usiloval o moc i nad světem mrtvých. Aby už nikdy nepovstal, byly jeho čtyři kanopy po smrti ukryty na různá místa Egypta. Tím se bohové snažili zajistit, že už nikdy nebude možné vykonat obřad, který by Faraona znovu spojil s jeho tělem. Jenže temným kněžím se to pomocí černé magie přesto podařilo.
Jedinou šancí je tedy všechny čtyři kanopy najít a znovu s nimi vykonat pohřební obřad. Je to jediná cesta, jak dávno zemřelého faraona jednou provždy poslat na onen svět. Temní kněží a jejich pomocníci však toto vědí a budou se tudíž snažit kanopy získat pro sebe. S jejich pomocí totiž také dokážou definitivně vychýlit v Egyptě rovnováhu – Maat, aby navěky zavládl Isfet – chaos a utrpení. Verdikt tedy zněl jasně: „Je třeba získat co nejdřív všechny čtyři kanopy!“
Po těchto nových informacích přišla na řadu první dopolední hra. Mumie totiž po probuzení začala za pomoci jejích kumpánů drancovat a ničit naše města – to jsme nemohli dopustit. Členové se v rámci skupinky tak museli rozdělit na sběrače, obchodníky a stavitele. Za suroviny, které sběrači našli v lese, a jiné, které směnili obchodníci, bylo potřeba postavit co nejvíce staveb. Vždy od těch jednodušších a méně nákladných až po ty majestátní a drahé. Za hru dostali skupinky určitý počet bodů podle toho, kolik a jak drahých staveb postavili. V mezičase se v kuchyňském teepee ve vodní lázni připravovaly vonné oleje, které si pak každý táborník mohl po táboře ve skleněné ampulce dovézt domů (snad se nerozbily ještě v krosně cestou domů).
Dalším úkolem byla výzdoba hrobky ozdobnými malbami podle předlohy na plátně. V rámci skupinek si táborníci rozdělili tři role: první kreslili hrubé obrysy pomocí opáleného dřívka (ti byli také jediní, kteří předlohu reálně viděli a naváděli pak tým na správnou cestu), další fungovali s černým fixem jako kresliči detailů a poslední pak jako malíři, kteří to celé vybarvovali. Rozhodnout o vítězi bylo pro porotu nesmírně těžké, ale nakonec jsme se spravedlivě přiklonili k té předloze nejpodobnější práci.
Odpoledne nabralo na obrátkách, protože přišla na řadu velká běhací hra. Kněžka Nefru všem oznámila zprávu, že došlo k vykradení další hrobky. Tentokrát však byli zloději při činu téměř přistiženi a při jejich zběsilém útěku za sebou zanechali hned několik indicií. Táborníci tak získali jedinečnou šanci zloděje dostihnout a ukradené artefakty rovnou získat zpět. Týmy se tedy vydaly po stopách vykradačů, do terénu, kde byla místa s ukrytými šiframi či artefakty označena fáborky. Každá skupina musela takticky zvážit, zda se zdrží luštěním, nebo raději zrychlí krok – o vítězi totiž rozhodovala nejen rychlost, ale i počet nalezených předmětů a správně vyřešených šifer. Na konci trasy narazili naši Egypťané na jednoho z temných kněží. Strhla se tak divoká honička, a i když se knězi díky velkému náskoku nakonec podařilo zmizet, upustil na zem v tom zmatku vzácnou relikvii. Byla to další kanopa a šťastnými nálezci se stali Tutanchamoni z Kosové.
Následně přišla na řadu o něco méně populární, ale nezbytná činnost – příprava dřeva na další slavnostní táborák. Dva hříšníci, Vojta a Erwin, kteří zrovna moc práce na dřevě neodvedli, museli dokonce za trest „plankovat“ a klikovat až do odvolání. To samozřejmě nebylo pouze za nedostatek pracovní morálky, ale hlavně za mluvu hodnou dlaždiče (dlaždiči prominou).
Večer vzplál druhý slavnostní oheň. Samotného zapalování se zhostily naše jediné statečné tábornice Helenka, Anička a Sofinka a role ohnivců se s ujali naši hosté Přema a Žluťa. Oproti minulým dnům se mezi táborníky začala velmi brzy projevovat únava a hned po otevření kruhu tabu šla valná většina z nich ulehnout na lůžko.
Nebojte, my vedoucí jsme si s tím dokázali poradit i tak a byli jsme díky dříve zmíněným posilám během táboráku dozajista slyšet až v Moravských Budějovicích.
Přepad!
Po táboráku přesně ve 2:16, kdy už hlídky hlídaly a já si před stanem čistil zuby, najednou Eda za stanem opravdu spatřil nezvaného hosta a zahlásil PŘEPAD. Rozeběhli jsme se za postavou, která po chvíli úprku na asfaltové cestě zaběhla do lesa. Tam už by se nám málem ztratila, ale nakonec udělala chybu a vyběhla na pole, kde již neměla šanci. Následoval tygří skok, kterým byla postava povalena na zem a nucena ochutnat kvalitu místní zemědělské půdy. Nutno dodat, že celá akce proběhla bez ztráty zubního kartáčku. Po odvlečení do tábořiště už jsme vetřelce bez milosti přivázali ke stožáru a pomocí našich tajných služeb zjistili jeho pravou identitu – bohužel dotyčného mladíka Petra nikdo neznal. Při vyslýchání nám tvrdil, že je na přepadu sám, ale my jsme již věděli, že přepadajícím se nemá nikdy věřit. Proto jsme po zbytek noci nechali hlídky posílené na dva starší táborníky.
Jak jsme předpovídali, tak se i stalo – ráno k nám do tábora dorazila naše stará známá Terka, takže Petr z noci skutečně na přepadu sám nebyl. Terka, naše bývalá tábornice, se nás mimochodem pokoušela přepadnout již loni. I letos se tak s úspěchem postarala o to, že jsme si na luxus spánku bez bot museli nechat zajít chuť…
7. den
Nedělní ráno jsme odstartovali velmi netradičně. Skupinky si totiž vyměnily role s vedoucími a musely pro nás připravit co nejlepší a nejoriginálnější aktivitu s pomocí předem vybraných předmětů. Dočkali jsme se tak pseudogolfu v režii Egyptských otroků nebo záludné a propracované opičí dráhy, kterou pro nás nachystala skupinka Pohni kostrou. Poslední byla série „miniher“ Tutanchamonů z Kosové, kde jsme se například museli utkat se škorpionem Hugem, házet na přesnost nebo se přetahovat o míč. Na konci toho všeho čekal v korunách stromů Eda v převlečení, který potřeboval, abychom mu pomohli najít ztracený poklad. Zkrátka dramaturgie na jedničku.
Zanedlouho poté následovala další výzva v podobě závodu v nošení vody, jejíž dostatek byl pro Egypťany stěžejní. Transport vody probíhal z barelu pouze s tím, co si každý vyrobil či našel, nebo co byl schopen přenést svépomocí do svého skupinkového kotlíku na druhé straně louky. Tento úkol se zapsal do paměti všech přítomných jakožto lehce „nechutný“. Hned po startu totiž v zápalu boje všichni začali do barelu nořit hlavy a přenášet vodu v puse. To jsme pochopitelně z hygienických důvodů a také proto, že se v kotlíku blbě rozlišovalo, zda se týmu skutečně daří, nebo má pouze nadprůměrnou produkci slin, museli zatrhnout. Hlavními transportními prostředky se pak staly velké listy rostlin, kůra nebo obyčejný lesní mech, který fungoval ze všeho nejlépe.
Během dne jsme se museli také rozloučit s odjíždějícími návštěvami a na pozicích vedoucích proběhla sourozenecká rošáda – Barča vystřídala Dorču a Ríša Julču.
Po sléze se už naplno rozjely sportovní turnaje v ringu a fotbale. V obou těchto sportovních disciplínách s přehledem dominovali Tutanchamoni z Kosové, kteří si tak připsali dvojité vítězství. Fotbalové zápasy byly ovšem plné vyhrocených emocí. Holt je znát, že hodně našich účastníků aktivně hraje rugby. Kopance míčem do krku, tahanice, brek, psychické újmy, řev – nic tomu zkrátka nechybělo.
Po náročných sportovních výkonech následovala na zklidnění edukace první pomoci. Při té se ukázalo, jak je dobře, že si ji po roce znovu připomínáme.
Poté přišlo již zasloužené osobní volno a večer pak patřil druhému kolu Městečka Palerma. Toto kolo však vyvolalo mezi táborníky vlnu kontroverze – nevinným občanům se zdálo, že bylo ve hře nasazeno až příliš mnoho mafiánů. Samotný průběh byl plný podivných zvratů, jakými byly například tragická smrt ospalého obyvatele sebevraždou, nebo zase jiného ospalého, který zemřel rovnou na mor. Pro mafiány to tedy byla již druhá letošní výhra a v Palermu opět nezavládl klid.
Aby toho nebylo málo, v noci ještě přišla na řadu noční hra. Ta sestávala z průchodu neznámou noční krajinou osvětlenou pouze záblesky měsíce. Úkolem odvážlivců bylo překonat zhruba dvousetmetrovou stezku a na jejím konci ukořistit vzkaz. Tento úkol byl však, krom nočních viditelnostních podmínek, ztížen také dalšími faktory. Od přítomnosti neznámých neinteragujících postav a všemožných zvuků, až po plně kontaktní střet s výše zmíněnými. I přes nepochybnou náročnost trasy, umocněnou ještě nemalým stupněm rozespalosti a rozmrzelosti z nutnosti opustit spacák, se všem úspěšně podařilo nejen překonat své strachy a zdárně stezku odvahy dokončit, ale i se z ní šťastně navrátit do teepee zaslíbeného.
8. den
Pondělní ráno začalo pěkně zhurta, a to rovnou staroegyptským zápasem. Jak už totiž dnes díky nalezeným historickým malbám z hrobek víme, staří Egypťané byli v podstatě průkopníky organizovaného zápasu a některé jejich techniky se až nápadně podobaly japonskému sumó. V bojích jeden na jednoho v ringu vymezeném lanem šla veškerá lítost stranou, všichni se rvali hlava nehlava a snažili se svého soupeře vytlačit z kruhu ven. Co hlavně stojí za zmínku, byl finálový souboj titánů.
V něm se proti sobě nepostavil nikdo jiný než Martin a Eda. Už předem bylo tak trochu jasné, že to pro Edu nebude úplně procházka růžovým sadem, jelikož se Martin dlouhé roky věnoval řeckořímskému zápasu a momentálně dělá aktivně kickbox. To se v klání projevilo – náš milý Eda, ačkoliv to Martinovi nedělal lehké, z této řežby vyšel lehce dezorientovaný a s výrazem člověka, kterého právě přejel parní válec. Naštěstí má Eda tuhý kořínek a po chvilce byl už zase takový, jak jsme ho všichni znali.
Odpoledne se ke skupinkám donesla velmi důležitá zpráva: Některý z překupníků, kteří handlují okolo Nilu se zlatem a cennostmi, má prý u sebe kanopu. V rámci této hry se ho tedy skupinky vydaly hledat, který ale nebyl tak lehce k nalezení. V oblasti, kde se měl nacházet, se potloukala spousta nájezdníků, kteří táborníkům značně znesnadňovali přístup. Pokud někoho dohnali a zasáhli, musel se dotyčný běžet oživit do tábora, což byl řádný kousek cesty. Když se ale přece jen podařilo někomu překupníka najít, dozvěděl se, že kanopu rozhodně nedostane zadarmo. Po okolí byly rozmístěny na stromech papírky s otázkami a odpověďmi. Správná dvojice byla označena stejným symbolem. Pokud někdo ze skupinky předal obchodníkovi požadovanou informaci, tedy otázku a správnou odpověď na ni, získal kousek mapy vedoucí k místu, kde byla kanopa ukryta. I přes to, že hra byla dlouhá, se Tutanchámonům podařilo poměrně rychle a s jistotou mapu získat, poskládat a kanopu objevit.
9. den
Úterní dopoledne nás přesunulo přímo do vln divokého Nilu. Každá skupinka vyfasovala nosítka představující loď, do kterých s maximální péčí – nebo alespoň s její iluzí – posadila svého vlastního faraona, a jala se ho převézt přes délku našeho fotbalového hřiště. Nebyla to ovšem ledajaká vyhlídková jízda. Z okolních břehů totiž do panovníka a jeho lodi pálili nelítostně ostřelovači z konkurenčních skupinek salvy papírových koulí. Úkol zněl tedy jasně: bránit faraona štíty a vlastním tělem a pokud možno ho po cestě nevyklopit přes palubu, kde by si na něm pošmákli nilští krokodýli.
Odpoledne pak přišla na řadu hra, ve které se naši táborníci museli překvalifikovat na zvědy. V lese se totiž skrývalo pět Egypťanů, kteří měli nést zprávu o tom, kde je ukryta třetí kanopa (tu čtvrtou, úplně poslední, u sebe totiž střežila velekněžka Nefru). Úkolem bylo se bez povšimnutí připlížit ke každému z Egypťanů a odpozorovat fragment zprávy, který nesl připevněný na hrudi a zádech. Pokud Egypťan špeha spatřil, poslal ho neprodleně do vězení. Tam musel táborník čekat, dokud se jich nesešel dostatek a Egypťan je hromadně nepropustil. Po vyslídění všech fragmentů musely skupinky z útržků sestavit větu, která je odkazovala na místo, kde se kanopa ukrývala. Ve zprávě se psalo, aby hledali hluboko pod zemí 135 kroků od místa, kde plápolá oheň. Kanopu po dlouhém hledání našel Eda. Jeho Tutanchámoni si díky tomu udrželi dominanci u všech her, ve kterých kanopy figurovaly.
Poté už se vyrazilo na vůbec poslední tažení naší celotáborovky.
Zbytek dne se pak nesl v poněkud méně epickém duchu – na řadu totiž přišel tradiční táborový folklór v podobě příprav a hromadného balení na blížící se závěrečku.
Závěrečka
Po získání všech kanop již bylo na čase skoncovat navždy s nemrtvým panovníkem a jeho komplici. Podle celotáborovky – počtu získaných bodů a nalezených pokladů vypadalo pořadí na startu takto: První startovali Tutanchamoni z Kosové, za nimi s tříminutovým odstupem hned Pohni kostrou a následně po veleslavných 72 minutách i Egyptští otroci. Trasa závěrečky se letos jako loni klikatila národním parkem Podyjí. Svůj začátek však měla ve Vranově nad Dyjí, kde se k nám opět přidala Žluťa.
Z Vranova vedla trasa po proudu Dyje, kolem obelisku nad Ledovými slujemi a poté až k rakouským hranicím a krásnému městečku Hardegg – nejmenšímu rakouskému městu vůbec. Odtud už se pokračovalo zpět do českého „vnitrozemí“ k vesnici Čížov, u které dodnes stojí pozůstatky železné opony. Tam závěrečka svou trasu končila, ale vyhráno tím ještě nebylo.
Všichni jsme se ještě museli dostat zhruba dva kilometry na místo, kde se ukrývala samotná mumie s kněžími, kteří ji probudili k životu. Když jsme v houstnoucím šeru konečně dorazili do cíle, skutečně jsme je tam našli.
Pak už zbývalo jediné – umístit těžce získané kanopy přesně tam, kam patří. Zástupce z každé skupinky a velekněžka Nefru pak předstoupili a nahlas odříkali magickou formuli, která se po celou dobu ukrývala uvnitř nádob:
„Co bylo odděleno od smrti, nechť se ke smrti navrátí.“
„Nechť znovu je obnoven řád, který byl porušen.“
„Nechť se uzavře cesta, která nikdy neměla být otevřena.“
„Ve jménu Maat dokončujeme to, co bylo před dávnými věky započato.“
V ten moment se zjevili na pomoc egyptští bohové Anup a Thovt a celé dílo bylo dokonáno. Egypt byl zachráněn!
Pak už jsme se všichni přesunuli na místo, kde jsme mohli s klidem na duši spočinout. Díky ochotě pana starosty Horního Břečkova jsme složili hlavy na tamějším fotbalovém hřišti. Do růžova jsme se vyspali a ráno jeli zpět do tábořiště, které nám po dobu závěrečky hlídala maminka Natana a Žluti – Alča. Ta nám v mezičase připravila luxusní Pho, po kterém se všem udělaly boule za ušima, a které nám dodalo dostatek energie na přípravu posledního slavnostního ohně. Během něj se rozdaly diplomy a ceny a vyhlásilo se finální pořadí: První se umístili Tutanchamoni z Kosové, druzí byli Pohni kostrou (asi nehýbali při závěrečce kostrou dostatečně) a na krásném třetím místě se umístily naše hvězdy – Egyptští otroci.
Letos se s námi také jakožto táborníci loučili všichni vedoucí skupinek Martin, Eda a Kuba Z.. Uvidíme, jak si bez nich týmy povedou příští rok a kdo se statečně chopí kormidel… Pak se už jen zpívalo a hrálo až do brzkých ranních hodin. Valná většina účastníků si během večera ustlala kolem ohně a spala pod širákem, aby naposledy pořádně nasála tu krásnou táborovou atmosféru.
Tak zase za rok!
Autor: Tedýs a kolektiv
